III.

III.

Co znamená být Slovákem?

Podívejte, kolik si naši vedoucí představitelé žehrají, že slovenský národ nemá dostatečně rozvinuté národní sebevědomí. Že například v jihoslovenských okresech stále ubývá Slováků a přibývá Maďarů. Slovenské vesnice v Maďarsku zanikly a maďarské na Slovensku přibývají. A proč? Nuž, protože Slováka si vezme Maďarka a po deseti letech ne ona mluví slovensky ale on maďarsky.
Často se uvádí příklad, že Slovák v Praze za krátký čas už "mluví" česky; že v cizině hned zapomíná na své kořeny. Dá se říci, že Slovák a Žid jsou v tomto směru protikladní: Žid se neasimiloval nikde, ani po tisíci letech; Slovák se asimiluje všude velmi rychle.
Pánové, jak chcete tuto věc řešit? Zavedeme nějaký zákon, aby každý doma mluvil slovensky, aby se cítil jako Slovák a ne jako Maďar? Nebo investováním do přesvědčovacích akcií a mítinků? Vždyť článek 12 ústavy zaručuje že

"každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti.
Jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodnutí se zakazuje."
Tak jak chcete přimět lidi, aby se nějak cítili, když to nemůžete udělat pod nátlakem? Opravdu si naši představitelé myslí, že je to otázka peněz, že kdybychom měli dost peněz, aby se naše filharmonie a lidoví tanečníci mohli prezentovat v zahraničí a abychom postavili muzea národních tradic, že ​​bychom pak mohli mít stejné národní sebevědomí jako ostatní národy západní Evropy? Není to spíš tím, že Slovensko by muselo mít něco takového atraktivní, tak vzácné, takové úžasné, že by se tím každý cítil neodolatelně přitahován a každý by chtěl být Slovák? Že ne ze Slováků by se stávaly Maďaři, ale z Maďarů Slováci? Že ještě i Češi a Němci by zvedali ruce a křičeli: I já jsem měl jednu prababičku Slovenku - i já chci být Slovák!?
Jenže co by to mělo být, to úžasné, to jedinečné, co by mohlo Slovensko dát světu a co nemůže dát světu nikdo druhý? Co se bude mluvit na těch mítincích, co bude uvnitř těch muzeí? Slovensko ještě nedalo světu ani renesanční malbu jako Itálie, ani gotické katedrály jako Francie, ani parlamentní systém jako Anglie. Čím na těch mítincích přesvědčíme sami sebe, že Slovensko má k zemím Západní Evropy rovnocennou kulturu?
Jaký je vlastně obsah pojmu "být Slovák"? Co znamená být Slovákem? Když někomu říkáte "buď Slovák!", Tak co mu tím vlastně říkáte? Že co má dělat? Jaký má být? Jaký konkrétní? Jak se pozná Slovák od neslováka? Má být v kroji a mít valašku? Vždyť valaška je druh sekery, jaké používali Valaši, a ti se sem přistěhovali z Rumunska po tureckém vpádu. Kromě toho kroje a valašky se dnes už nenosí. Tak co má člověk dělat, aby byl dobrým Slovákem? Podle čeho se pozná Slovák? Bude mít slovenský dvojkříž na klopě kabátu a na vizitce?
Milí moji, toto si dnes ještě vysvětlíme.

Poslání evropských národních duší.
Národní identita

Mluvili jsme o tom, že světová bytost je tříčlenná. A že Evropa je jejím srdcem. A toto srdce samotné je zase tříčlenné: Západní Evropa je analogií smyslově-nervového systému lidského těla; Střední Evropa odpovídá dýchání a krevnímu oběhu; a Východní Evropa systému látkové výměny. Nervově-smyslový systém je ten, který je obrácen nejvíce navenek a je plně pod kontrolou našeho vědomí. Dýchání můžeme vědomě regulovat pouze tehdy, když chceme, jinak se odehrává instinktivně; také srdce je řízeno pouze zčásti vegetativně a zčásti je pod vlivem naší duševní činnosti. Nakonec látková výměna je ten systém, který je nejvíce ponořen do nitra naší bytosti, odehrává se pod prahem našeho vědomí, a vědomé kontrole se vymyká úplně. Tedy nervově-smyslový systém si jasně uvědomujeme stále, dýchání a krevní oběh jen někdy, a látkovou výměnu nikdy.
Při pohledu na mapy evropských dějin za posledních tisíc let musíme udělat následující pozorování: Země západní Evropy si jasně uvědomují svou identitu, mají silné národní povědomí stále; země Střední Evropy ho měli jen někdy; a země Východní Evropy si svou národní identitu dosud uvědomovali vždy jen tak vzdáleně, jako ze snu.
V Západní Evropě vidíme prakticky od počátku tisíciletí stále jeden a tentýž obraz. Portugalské hranice se nezměnily od 13. století. Španělé v 12. a 13. století vyhnali z Pyrenejského poloostrova Maury a od pádu Granadského emirátu v roce 1492 dodnes vypadá Španělsko stále stejně. Francouzské království je francouzským královstvím od 11. století. V 15. století se sice Angličané pokusili Francie napadnout vojensky, ale francouzská národní duše se pod vedením Jany z Arku zvedla k takovému mohutnému odporu, že Angličané se museli rychle stáhnout. A Anglické království po celé tisíciletí nedokázal nikdo vážně ohrozit. Západoevropané měli takové silné sebevědomí, že si nejen nenechali ohrozit své území, ale skolonizovali i celý svět.
Ve Střední Evropě však vidíme už úplně jiný obraz: V německých dějinách existují tři světlé epochy, kdy si germánské kmeny jakoby uvědomovali svou sounáležitost: Poprvé to bylo v letech 350-450 za dob Siegfrieda. Druhým skvělým obdobím byla Svatá římská říše v 12. a 13. století za vlády Fridricha Barbarossy a Fridricha II. Německý duch se v té době vzepjal tak mocně, že se dokonce pokoušel vydobýt si nezávislost od papežského Říma. Potom však dalších 600 let zase vypadalo německé území jako rozbitá váza: Pruské království, Meklenbursko a Bavorské vojvodství, Julišské, Hannoverské a Saské kurfürstvo, Salzburské arcibiskupství, Pomořansko, Oldenbursko, Falcsko, Bádensko, Württembersko, Hesensko, Braniborsko, Alsasko, Sársko, Durynsko, Švábsko, Lotrinsko. Duch německé spolupatričnosti se vrátil až za dob Goetha a Schillera; a od r. 1871 se v Střední Evropě opět objevuje monolit Německého císařství pod Bismarckovým žezlem.
O Itálii platí totéž: Itálie existovalo v 10. století a poté až v roce 1870, sjednocené Garibaldim. Mezitím vypadalo jako rozbitá váza: Neapolské království, Benátská republika, Janovská republika, Toskánsko, Savojsko, Piemont, parmské vojvodství, Modena, Lombardie, Milánské vojvodství, Siena, Mantova, republika Lucca, papežský stát. A dnes se znovu projevují tendence po odtržení severu.
Hranice mezi Norskem, Švédskem a Dánskem se mírně posouvaly jednou více na jednu, jindy zas na druhou stranu; Norsko tvořilo unii zde s Dánskem, zde se Švédskem.
Ale ve Východní Evropě? Hrůza! Z mapy vůbec není jasné, co se tam vlastně dělo! Jak se vlastně pozná národ? Co jsou poznávací znaky národa? Společný jazyk, území, kultura, zástava a státní symboly? Vážení! Kdo vymyslel tuto definici? Tato definice se hodí jen na země Západní Evropy! Vždyť podle ní takové národy jako Slováci nebo Ukrajinci donedávna vůbec neexistovaly. Jenže oni tu přesto byli!
Je území podstatným znakem národa? Vidíme, že země Západní Evropy si svou územní svrchovanost nikdy nenechali ohrozit; hranice mezi nimi se po staletí nepodařilo posunout ani tam, ani onam. Ve Střední Evropě vidíme ten zvláštní jev, že Německo a Itálie byly střídavě jednotné a střídavě se rozpadaly uvnitř sebe na množství drobných státečků. A ve Východní polovině Evropy? Státy se střídavě objevovaly, zanikaly a zase se objevovaly na různých místech, křížem krážem jeden přes druhý. Jedině České království jakžtakž vydrželo skoro 500 let na svém místě; i to chvílemi propadalo polské a uherské koruně, odpadalo od něj Slezsko a Morava. Potom ho pohltila Habsburská monarchie a objevilo se až v roce 1918 v rámci Československa.
Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna zde existovaly v 10. století, pak se staly součástí Uherského království, pak Osmanské říše. Objevily se až po rozpadu Rakousko-Uherska, vytvořili Jugoslávii, která však dlouho nevydržela. Lužické Srbsko a Korutany zanikly navždy. Albánie před rokem 1912 neměla vlastní stát. Bulharská říše zde existovala v 9. století, pak jí není, objevuje se až v roce 1908, ale už ne na pobřeží Jadranu, jako předtím. Rumunsko je jakýsi novotvar, který před rokem 1880 v Evropě nebyl znám. Rakousko-Uhersko byl mnohonárodní stát, který se nezakládal na bázi národní identity.
Polsko tisíc let cestovalo po mapě mezi Baltským a Černým mořem. Za Boleslava Chrabrého se nacházelo zhruba tam, kde dnes. V 12. století se rozpadlo na samostatné Varšavské knížectví, Velkopolsko, Malopolsko, Kujavsko, Slezsko a Mazovsko, a ztratilo spojení s Baltským mořem. V 15. století vypadalo jako obdélník natáhnutý mezi Baltským mořem a řekou Dněstr. V 16. století se ocitlo až na pobřeží Černého moře na hranici s Krymským chanátem. Varšava byla na západě Polska, ukrajinský Lvov přibližně ve středu a od Kyjeva po východní hranice bylo ještě 400 kilometrů. V 19. století Polsko přestalo existovat. A mezi světovými válkami bylo celé posunuté o 200 km na východ oproti dnešku.
Litevské velkoknížectví mělo v 14. století asi 30-násobně větší rozlohu jako má dnes. Moldavsko připadalo střídavě Polákům, Turkům a Rusům. Valašsko jako samostatný stát zanikl v 15. století. Ukrajina a Bělorusko získali poprvé v dějinách vlastní státy až po rozpadu Sovětského Svazu! Rusko v 15. století přišlo o všechna území, takže zůstal jen malý kousek země kolem Moskvy a Novgorodu. Zato v 19. století hraničilo Rusko na západě na řece Odře s Čechami a na východě na Yukonu s Kanadou, protože mu patřila i Aljaška!
Slovanské rody zprvu ani vůbec nenapadla taková myšlenka, že by se měli zakládat nějaké územní státní útvary. Jejich národní sebevědomí se začalo rozvíjet až pod vlivem západního nacionalismu. Když Avaři a Maďaři vtáhli na slovanské území, nenarazili na žádný odpor. První hranice, na které narazili, byly franské. Slované neměli žádný pocit územní identity, která by byla překračována. Volně se dělili o území s novoprišelci.
První státní útvar, Sámova říše (628-658), vznikla pod vedením franského kupce Sama a trvala jen 30 let, neboť po 30-ti letech Samo zemřel. Kyjevskou Rus založili Rurikovci. Rurikovci nebyly Rusové, ale Vajragovci, nordicko-germánský rod, který žil na jihovýchodě dnešního Švédska a který se v Rusku ujal vlády. Po staletí vládli Slovanům Germánské, Románské a Uhorské vladařské linie (Habsburkové, Anjouovci, Arpádovci). První ruští panovníci v Rusku byly Romanovci.
Vidíte nyní ten obrovský rozdíl mezi Západní, Střední a Východní Evropou? Když si vezmete nějakou mapu Evropy z konce středověku a zakryjete východní polovinu, vidíte skoro stejný obraz jako dnes. Pokud však zakryjete západní polovinu, nepoznáváte vůbec nic: ani jediný stát není na svém místě. Proč je to tak? Jak to, že duch jednoho národa je tak silný a duch jiného se zdá být takový slabý? Odkud vlastně čerpá národ své sebevědomí?

Jak působí duchové národů v Západní, Střední a Východní Evropě

Přátelé, každý jeden člověk má svého anděla. Ale i každý jeden národ má přidělenou bytost, která ho inspiruje a vede. Tato bytost je mu přidělena z řádu archandělů. Láska k národu není nic nekonkrétního! Mít lásku k národu znamená mít lásku k archandělu, který je duchem národa. Národně se uvědomit znamená navázat vědomé spojení s archandělem - duchem národa.
Tento duch národa není jen nějakou abstrakcí národního temperamentu a kultury. Je to skutečná bytost, která tuto kulturu inspiruje a vede. Aby si člověk mohl udělat o jednotlivých národních duších nějakou vlastní konkrétní představu, nemusí být na to hned jasnovidec; vlastní představu si do určité míry může udělat každý.
Národní duch se totiž projevuje tak, že dává určité společné podbarvení auře celé země. Toto tvoří určitý širší rámec, do kterého jsou vsazené aurická těla lidí a dalších bytostí, které na tomto území žijí. Když překročíte hranice nějaké země, můžete mít ten zážitek, že zde na vás najednou dolehne úplně jiná duševní nálada, atmosféra: Dívajíc se například na slovensko-polských hranicích směrem do Polska rozezvučí to ve vás úplně jiné struny, jako když se díváte zpět do slovenské země. Stejně na hranicích s Maďarskem, Rakouskem nebo Ukrajinou. Takže kdyby vás i se zavázanýma očima přivedly na nějaké místo v přírodě na hranici dvou zemí, museli byste - poznajíc národní duše - vědět určit, kterým směrem se která země nachází.
Uvedené rozdíly mezi evropskými národy vyplývají z toho, že duchové národů působí v Západní, Střední a Východní Evropě různým způsobem. V Západní Evropě působí tak, že se ve svém působení noří až do éterického těla člověka. Prostřednictvím éterického těla je člověk spojen se zemí, éterické tělo odpovídá také za jazykovou schopnost. Patří k denní polovině člověka a bezprostředně působí na lidské fyzické tělo. Archanděl každého západoevropského národa tak vlévá svůj jednotný svéráz až do vyzařování krve svých příslušníků. Odtud silné sebevědomí těchto národů. Příslušnost k národu je v Západní Evropě pokrevním instinktem. Ve Střední Evropě působí duch národa úplně jinak. Střídavě se noří až do éterické sféry a střídavě se vzdaluje a působí jen přes výše duševně-duchovní články. Pulzuje jako srdce.
V dobách, kdy je archanděl vtělený až do éterické úrovně, se sebevědomí a pocit sounáležitosti Středoevropana podobá pokrevnímu instinktu Západoevropana. Ale v dobách, kdy se vzdálí, se tento instinkt ztrácí. První velké období zažili Germáni v letech 350-450 za Siegfrieda. V té době to byl ještě duch všech Germánů, pod vedením jehož Germáni společně přišli do Evropy, archanděl Odin (Wotan), který germánské kmeny, dosud roztroušené na pomezí Římské říše, sjednotil svou blízkostí. ¹³⁾ Když se Odin začal zase vzdalovat, Germáni to prožívali tragicky, jak smrt ducha národa. Cítili, že začínají ztrácet spojení se svým archandělem. Tento tragický zážitek našel své vyjádření v mýtu o ragnaröku (soumraku bohů) a v písni o zániku Nibelungů. Duch národa zemřel (tzn. odtelil se). (Takto můžeme pochopit, proč takový podivuhodný mýtus, jako je mýtus o "soumraku bohů", mohl vzniknout právě ve střední Evropě, ale nikde jinde. ¹⁴⁾
Po odchodu germánského ducha se germánské kmeny staly vazaly Francké říše.
Podruhé se německý duch vtělil v letech 1150-1250 za Friedricha Barbarossy. Ve Střední Evropě se objevuje mocná - Svatá římská říše. Pak se však situace stává na dalších 600 let opět nepřehledná. Německé území se roztříštilo na bezpočet drobných knížectví. Nakonec potřetí se německý duch přiblížil za dob Goetha (1750-1850) a od roku 1871 vidíme Německo zase jednotní. ¹⁵⁾
Pokud vezmeme doslova slova Ľudovíta Štúra, který řekl, že "duch národa se projevuje v jazyce", můžeme zřetelně pozorovat čas, kdy ten který evropský národ navázal vědomé spojení se svým národním duchem. V Anglii se mluví anglicky už od dob Jakuba I. Do té doby šlechta mluvila francouzsky. Ale v Německu povídali přední lidé francouzsky až do napoleonských válek, např. Fridrich Velký Pruský neměl ve své knihovně žádnou německy psanou knihu. Italština se od dob Danteho (1265-1321) prakticky nezměnila. Oproti tomu slovenština byla kodifikována až v minulém století. Do té doby lidé povídali velmi diverzifikovanými nářečími. Kromě toho úředním jazykem byla dlouho latina, šlechta vyprávěla maďarsky, měšťanstvo německy a liturgickým jazykem byla kralická čeština.
Srbové a Chorvati se ještě donedávna nevěděli dohodnout, zda existují dva jazyky - srbština a chorvatština - nebo jen jediný jazyk: srbochorvatština.
Newyorský profesor archeologie ven Blankenhagen vyprávěl, že za jeho mládí v Estonsku mluvili v rodině obvykle francouzsky, při sportu a na lovech anglicky, s úředníky německy, když přišel někdo od vlády z Petrohradu, tak rusky a jinak se služebníky estonsky. Až jako šestnáctiletému mu došlo, končívá ven Blankenhagen svůj příběh, že jazyky nemají co do činění jen se sociální vrstvou a druhém činnosti, ale že souvisejí s národností.
Ukrajina a Bělorusko si své jazyky teprve nyní dávají do pořádku a doplňují je o chybějící slovní zásobu, která nepokrývá dostatečně všechny jazykové styly.
A mají Rusové svůj vlastní jazyk? Mají nebo nemají? To není tak jasné. Ruská je totiž pouze noční polovina ruštiny: intonace, rytmus, melodie, hláskový fond a způsob ohýbání. Ale denní polovina neboli slovní zásoba, není ruská. Slovní zásoba ruštiny obsahuje jen malé jádro, které je původní. Zbytek jsou západoevropská slova, vyslovováno s ruskou intonací. Například skoro celá technická terminologie je převzata z angličtiny, kulturní z francouzštiny, řemeslná a vojenská z němčiny ( "buterbrot, kurort, maršrut" apod.)
Vidíme tedy, že archandělé západoevropských národů se do svých národů vtělily už ve středověku a pak už zůstali s nimi trvale spojení. Ve Střední Evropě se vtělovaly periodicky. A ve Východní Evropě ještě do svých národů nevtělili vůbec, ale jako kdyby se k nim pouze blížily.
V Západní Evropě působí duch národa až do éterického a fyzického těla; ve Střední Evropě přes některý ze tří duševních článků; a ve Východní Evropě vyzařuje archanděl národa své inspirace jen do duchovního já člověka. Protože duchovní já patří k noční polovině člověka, neuvědomují si Východoevropané svou národní identitu jasně, ale ji jen tuší.
Z tohoto rozličného vztahu jednotlivých národů ke svým archandělem však vyplývá pro každý národ zcela jiný způsob, jak může definovat svou identitu. Zatímco v západní Evropě je samozřejmé definovat svou identitu vztahem k území a pokrevními svazky, v Střední Evropě je to tak jen někdy. Když se totiž duch národa vzdálí a působí už jen přes některý z duševních článků, zůstanou s ním v spojení pouze ti lidé, co jsou sami nějak duševně činní. Vidíte, že Italové našli spojení ke svému archandělu poměrně brzy (již za dob renesance). Přesto však ještě dlouho nepociťovali potřebu územně se sjednotit. Protože italský archanděl působí především přes duši cítící, to, co Italy spojovalo, byla určitá společná duševní atmosféra, jaká se projevovala spíše v malbě a zpěvu a poezii, než v územní příslušnosti k jedné koruně. Německý duch národa působí hlavně přes duševní článek duše rozumové. Proto ani při třetím přiblížení, v čase největšího rozmachu německé klasické filozofie (Goethe, Schiller, Schelling, Fichte, Hegel, Herder, Novalis), nepociťovali tito Němci potřebu územního sjednocení jako prvořadou, ale znovu definovali německou sounáležitost na základě rozličných myšlenkových obsahů a schopností.
A protože archandělé Východoevropských zemí vyzařují svoji sílu jen do duchovního já člověka, jsou tito archandělé ve východní Evropě odkázáni na to, aby příslušníci jejich národa, nebo alespoň někteří jednotlivci z nich, se propracovali k uvědomění si vyšších duchovních článků své bytosti, svého duchovního já. Ostatní mají spojení se svou národní duší pouze prostřednictvím své noční poloviny; prostřednictvím snů, a intuice, jaká se projevuje v mýtech, lidových pohádkách a legendách, nebo v hluboce procítěných lidových písních. Takový národ je však nesmírně obtížné přimět k tomu, aby nějakou národní identitu prosazoval nebo bránil cílevědomě, neboť ta ještě není součástí jeho denního vědomí.
Co to znamená, přátelé? Znamená to, že ve Východní Evropě se může člověk národně uvědomit správným způsobem pouze tehdy, pokud si uvědomí svou duchovní podstatu! Být dobrým Slovákům znamená být duchovně živý, duchovně se probudit!
Španěl slyší hlas své španělské krve tepat ve svých spáncích. Ale Slovák neslyší svou krev. Slovák nezná krevní mstu. Slovákovi zní vzdáleně, jak zpoza závoje, volání jeho vyššího já, volání Krista. Španěl se Španělem rodí. Slovák se Slovákem nerodí. Slovák se musí narodit ještě jednou, musí se narodit z ducha, aby našel spojení ke svému archandělu.
Vidíte, že i ti najslovenštější národovci - co instinktivně velmi správně cítí, že Slovensko má jít svou vlastní cestou, ale nevědí jakou - také pak nedělají nic jiného, ​​než že mechanicky přebírají západní vzory. Jenže co je zcela přirozené v Západní Evropě, je ve Střední nebo Východní Evropě nepřirozené, a proto směšné. Pokoušejí se vybudovat slovenský národ na stejných základech, na jakých stojí národy v Západní Evropě - na pokrevním instinktu. Jenže na Slovensku takovýto základ chybí! Slovák se může k uvědomění si své národní identity jen cílevědomě přepracovat - nedostává ho darem při narození!
Slovák nemá možnost uvědomovat si svou národní příslušnost zprostředkovaně přes něco fyzické, navenek viditelné. Mluvit například o čistotě krve ve středu Evropy a zvláště na Slovensku je nesmysl. Vázat pojem národa na území také nejde, protože národ byl národem již předtím, než na nějaké území připutoval a je jím i potom, když to území opustí (Židé, Romové, stěhování národů). Slovák si definici národa musí uvědomit v její nejčistší a nejpravdivější podobě: "Národ je skupina lidí, kteří patří spolu, protože jsou duchovně vedeni jedním archandělem".
Až Slovák přestane vztahovat svou hrdost, oddanost, vroucnost, svou identitu k nějakým fyzickým znakům, ale bude se identifikovat ve vztahu k duchovním pravzorům ctností¹⁶⁾- to bude ta jitřenka, která zvěstuje, že Slovensko začíná chápat své poslání.
Vyšší já se dotýká člověka v bodě uprostřed obočí. Románská slova pro "člověka" l'uomo, l'homme, l'hombre jsou vesměs odvozeny od latinského kořene homo, příbuzného s humus, půda. Slovanské člověk, čelovek, znamená toho, kdo má na svém čele své věčné já!
Kéž by se Slováci stali duchovním Izraelem, který může být roztroušený po světě, mluvit všemi jazyky, chodit oblečený jak chce - ale se vždy pozná podle své vnitřní urozenosti a podle toho, že za nic na světě nezaprodá čistotu svého svědomí! Duchovním Slovanem je ten, kdo žije podle Božího Slova a v tomto smyslu se nenechá nikdy asimilovat! ¹⁷⁾
V současnosti se proto jde tím správnějším směrem, když se v souvislosti se slovenskostí hovoří o Cyrilo-metodějské tradici. V čase Velké Moravy nám byl skutečně duch Slovienů blízko, což se i projevilo touhou modlit se ve vlastní řeči a zavedením společného jazyka a písma: staroslověnštiny a hlaholice.
Je však třeba říci a dvakrát podtrhnout, že mluvit o cyrilo-metodějské tradici vždy jen abstraktně je bezvýznamné. Co je platné, když na začátek ústavy napíšeme, že je v duchu cyrilo-metodejskej tradice - a pak ji prakticky celou okopíruje podle vzoru západních států, který nemá se slovenskou národní duší nic společného? Slovensko musí navázat spojení se svým národním duchem, ale už ne podvědomě, jako dosud - prostřednictvím neuvědomělé dětské víry, emocionality a mýtických elementů - ale vědomě, prostřednictvím jasného poznání své úlohy; a z tohoto jasného a detailního poznání všech zákonů života a specifických úkolů jednotlivých národních duší ve světovém organismu musí začít přetvářet své zákonodárství a celý právní a hospodářský systém.

Jak různé národy definují svou identitu

Řekli jsme, že proto, že slovanští archandělé vyzařují svoje inspirace především do duchovní podstaty člověka, která je na noční straně vědomí, neuvědomují si Slováci svou národní identitu jasně, ale ji jen podvědomě tuší. Na tomto místě by asi nejeden posluchač chtěl namítnout, že přece i národy slovanské Evropy si svou národní identitu jasně uvědomují; že Slovák, když se ho zeptají, dokáže říci, že je Slovák, Ukrajinec že je Ukrajinec atd. Mohl by poukázat na to, že u některých slovanských národů jako u Rusů nebo u Srbů je toto národní sebevědomí velmi silné, protože se u nich projevuje určitý pariotizmus či dokonce nacionalismus; a že tedy nevidí mezi národním uvědoměním na Západě a na Východě žádný zásadní rozdíl.
Při méně povrchním pohledu se však ukáže, že z takového abstraktního nakládání s pojmem "národní identity" nezbývá žádný konkrétních obsah: Umíte si například představit, že by Francouzi neměli až do roku 1990 vlastní stát - jako Ukrajina či Bělorusko - ale byly by součástí Německa nebo Velké Británie; že francouzské děti ve školách a dospělí by na úřadech mluvili německy? Umíte si představit, že by se Španělé a Portugalci donedávna ještě nevěděli dohodnout, zda španělština a portugalština jsou dva jazyky nebo jen dvě nářečí, jako Srbové a Chorvaté; nebo že by v portugalském pohraničí některé vesnice nevěděli, na kterou stranu patří? Umíte si představit, že by francouzská aristokracie chodila v ruských oblecích, jak to dělala ruská ještě před dvě stě lety? Umíte si představit Němce a Němky, jak chodí denně do zaměstnání v japonských kimonech, jako Japonci chodí v evropských oblecích? Je angličtina plná ruských slov nebo ruština západoevropských? Poslouchají snad Američané slovenskou, českou nebo polskou hitparádu; mají kina plné slovenský nebo ruských filmů? Dokážete si představit, že by v kongresu Spojených států amerických část poslanců argumentovala tím, že "vždyť i na Slovensku/v Rusku je to tak", jak se to dělá v slovenském parlamentu? Co nevíme, že ani Sovětský Svaz není náš vzor, ​​ani Amerika, ale jedna nevýslovně krásná duchovní bytost?! Že Slovensko by se nemuselo "opičit" po nikom druhém, ani po vlastní minulosti a žádných tradicích, že bychom vše mohli čerpat zevnitř a ze života samotného, ​​kdybychom se jen usilovali navázat spojení s duchem národa?
Ovšem i Slovák ví říci, že je Slovák, když se ho ptají. Obrovský rozdíl je však v tom, že ke svému archandělu nemá vědomý, ale jen podvědomý vztah. Tento podvědomý vztah k národnímu duchu se u Slováka projevuje zatím pouze v cítění, ale ne v myšlení, a tím méně pak v konání.
Určitý svéráz se projevuje v umělecké tvorbě, ale v oblasti myšlenko-filozofické a v celé organizaci společenského a hospodářského života Slovensko jako celek zatím kopíruje cizí vzory, které slovenské národní duši někdy přímo odporují. To slovenská duše cítí, že vnější život neodpovídá jejímu vnitřnímu založení, ale sotva kdo ví předložit jasnou myšlenku, konkrétní návrh, jak jinak by život na Slovensku měl nebo mohl být uspořádán, pokud by nemělo být jen "spojeným státem americkým". To krásné, nesmírně krásné, jednoduché a vroucně, co slovenská archanjelka vlévá do slovenské duše, se projevuje ve všemožném, v módním návrhářství, ve vtipkování, v mezilidských vztazích, ale nenašlo ještě sílu, aby se formulovalo do jasné, zřetelné myšlenky, která by dokázala přetvářet náš styl života.
Slováky umí spojit určitá atmosféra, ale pak jdou a aplikují do praxe nějaký světonázor, který není jejich vlastní, protože sami si ještě nesformulovali žádný lepší.
Právě proto, že Slováci jen vyciťují, ale nerozeznávají zřetelně, co jim jejich archanděl chce říci, nedokáží ještě svou identitu dost dobře definovat pozitivně, takže ji musí tak často definovat negativně, vydělováním se, opozicí ve vztahu k Maďarům, Čechům apod.
Nacionalistické prvky nejsou znakem silného národního sebeuvědomění. Jsou znakem toho, že se národní povědomí probouzí, ale také znakem toho, že se ještě neprobudilo. Nacionalismus se podobá na to období dospívání, kdy mladý člověk cítí, že se musí stát samostatnou osobností, ale neví ještě v čem konkrétně. Tehdy se jeho probouzející se sebevědomí projevuje zpočátku jen negativní, odmítáním něčeho, pózami, které mají demonstrovat samostatnost, ale nemají žádný konkrétní, pozitivní obsah. Teprve později mladík dozraje na muže, který dokáže cílevědomě a vytrvale pracovat v tichosti na něčem pozitivním, který se nebojí, nemusí "být proti" ničemu, nemusí nikomu nic demonstrovat ani dokazovat, neboť si je vědom své vlastní hodnoty. Jinými slovy: malý pes "štěká", protože si potřebuje posílit sebevědomí; velký si je vědom své síly.
Říci, že všichni lidé si uvědomují svou národní identitu, protože dokážou říci, v které zemi žijí, i něco o její historii a pod., by bylo jen klouzáním po povrchu pojmů. Rozhodující nejsou fráze a hesla, ale to, zda dokázali poselství svého národního ducha správně přijmout a uvést do života.
Různé národy mají ke svým národním duchům naprosto rozličné vztahy. Porovnejme například severoamerických indiánů, kteří bojovali o svou půdu v ​​nerovném boji do posledního muže - s domorodým obyvatelstvem Austrálie a Nového Zélandu, kteří se ze své půdy nechali jednoduše odstrčit. Nebo indiánů a Afričanů. Proč si američtí přistěhovalci nebrali za otroky indiány, kteří byli po ruce, ale dováželi otroky z místa, které leželo 10.000 kilometrů jihovýchodně? Indiáni měli v sobě takovou hrdost, tak silnou individualitu, že by se spíše nechali lámat na kole a umučit, než aby měli pracovat pro bělochy na plantážích. Indiány se dalo jen vyvraždit nebo izolovat v rezervacích, protože se tak houževnatě drželi svého způsobu života. No Afričtí černoši se nechali zapřáhnout do chomoutů.
V Africe ještě před půlstoletím nebyly žádné samostatné státní útvary. A v průběhu dvaceti let jich tam vzniklo přes padesát. Národněosvobozovací proces v Africe byl zároveň procesem národněuvědomovacím, národotvorným. Toto uvědomění se formovalo v protikladu ke koloniálním mocnostem: ti, co bojovali spolu proti Španělům, vytvořili jeden stát; ti, co bojovali proti Francouzům, vytvořili druhý; ti proti Portugalcům třetí atd. Afričané převzali duši vědomou, ¹⁸⁾ čili schopnost cítit se jako svobodná individualita a aktivní postoj k životu od Západoevropanů. Bylo okultním posláním západoevropského kolonialismu přinášet duši vědomou do zemí třetího světa a tak urychlovat její vývoj pomocí protikladu: tím, že třetím zemím vzali svobodu, pomohli jim rychleji si uvědomit, co svoboda vlastně je a že si ji třeba vybojovat. Je zákonité, že ta země, která měla duši vědomou nejdříve rozvinutou - Anglie - měla i nejvíce kolonií.
Říci, že přece všude na světě země bojují o svou identitu a sebeurčení, by znamenalo nepostřehnout, že tu jde vnitřně vždy o něco zcela jiného. Pokud se například Quebec odtrhne od Kanady, bude hranice mezi nimi vést po rozhraní frankofonní a anglofonní oblasti. I Irové bojují především za sjednocení Irska; nevedou křížovou výpravu za vítězství katolicismu. Ale hranice mezi Pákistánem, Indií a Bangladéží, která vznikla v roce 1947, nemá nic společného ani s národností ani s jazyky! Vznikla tak, že území, kde žilo více než 50% hinduistů, připadlo Indii a ty, kde žilo více muslimů, připadly Pákistánu a Bangladéži. Na obou stranách Bangladéšské hranice se mluví po bengálsky, na obou stranách žijí Bengálci, ale jiných vyznání! I po obou stranách pákistánsko-indické hranice žijí Pandžábci, Sindhové a Gudžarátani. Na pákistánskou stranu se odstěhovali mohamedáni a na indickou hinduisté. Samotná Indie není žádný národní stát. Žije v ní nepřeberný kaleidoskop národů a mluví celou plejádou jazyků. Jazyk, který mají všichni společný - angličtina - není jejich vlastní.
To, co Indii drží pohromadě, je astrální, je to určitá duševní atmosféra, cosi více vnitřní. Na Západě jsou silnější éterické síly, proto společenství definují svou identitu více pokrevně, jazykově, nebo na základě fyzických znaků, tedy více vně. Old Shatterhand si musel nařezat žílu, t. j. symbolicky spojit své éterické tělo s Winnetouovým, aby se mohl stát "indiánským pokrevním bratrem". Stát se Indem znamená nechat se zasvětit do určitých duševních tajemství. Pak vás respektují, když sdílíte jejich neviditelnou atmosféru, bez ohledu na barvu pleti, protože fyzické tělo je v Indii jen čímsi druhořadým. Naproti tomu barva pleti byla ve Spojených státech dlouho problémem, i když zde už nebyly duševní rozdíly. Když se tedy Kašmír chce osamostatnit, nejde tu o osamostatňování národa, ale o osamostatnění Sikhů, třetího největšího indického náboženství. V Sýrii, Iráku, Jordánsku, Saúdské Arábii - všude žijí Arabové, všude mluví arabsky. Jak tedy vidíme, že Írán stojí v určité opozici, že bojuje s Irákem, tak si musíme všimnout, že Írán je ten stát, ve kterém žijí šíité, zatímco v ostatních je převaha sunnitů. Umíte si představit, že by katolické Spojené státy požadovaly samostatný stát, nebo že by Slovensko s Polskem, případně i Španělsko a Itálie pomýšleli na vytvoření pankatolícké unie, jako mohamedáni uvažují o panislamské?
Přesahuje rámec této přednášky, abychom rozebírali celou rozmanitost, všechny výjimky a peripetie světového vývoje (například výjimečné postavení židovského národa, který má v pokrevní linii velmi silný éterický prvek, takže se nápadně těžko zaměňuje). Každý sám se musí namáhat, pozorovat život a vynaložit duševní práci, aby postřehl smysl a souvislosti. Ať zatím stačí, že na některých místech na zemi působí vedoucí duchovní síly národa více do éterického těla a u jiných kultur zase více do astrálního. Ale u Slovanů působí do duchovní podstaty člověka: to, co spojuje Slovany, není éterické, ani astrální, ale duchovní! Právě proto, že mají ten nejtěžší úkol - probudit k plně vědomému životu to nejvyšší, najduchovnejší v člověku - probudit se spolu s probuzením duchovního Já Země - bylo jich vlastní sebevědomí tak dlouho takové slabé, že slova otrok a Slovan byly v germánských jazycích synonyma (Slave-Sklave, Slav-Slave).
Dívejte se: Západ přijal z Blízkého Východu křesťanství, tedy náboženství, které nebylo jeho vlastní. Přijímá i další náboženské vlivy, ale sotva by dokázal změnit svůj praktický způsob života. Arabové, Indové, Číňané nedokázali, nemohli přijmout křesťanství, drží se vlastních náboženských tradic a stereotypů, neboť v tom náleží jejich identita. Zato velmi snadno mění způsob života pod vlivem amerikanizmu: od Bombaya po Tokyo je vidět Coca-colu, texasky, disco, karaoke ...
Západ by přestal být Západem, kterým je teď, kdyby se vzdal svého životního způsobu orientovaného na výrobu a konzum. A Východ by přestal být Východem, kdyby se vzdal svých tisíciletých náboženských tradic.
Jen Slované dobrovolně zvali věrozvěsty z Blízkého Východu (Konstantina a Metoděje) jakož i učitele hmotné kultury ze Západu (za Petra I. apod.) Obojí slovanská duše přijímala s velkou oddaností. Ani jednomu se nebránila, ani v jednom případě se nebála, že ztratí vlastní identitu, neboť její identita nespočívá ani v jednom, ani v druhům, ale v něčem třetím! Pokud mají Slované najít sebe samých, nemohou to udělat ani ve vztahu k nahromaděným hmotným statkům, ani ve vztahu k nějakému politickému nebo náboženskému ismu, ale pouze ve vztahu k čistému morálnímu prvku, k etičnu a estetičnu! Slované nebudou šťastní ani v ateistickém materialismu, neboť budou pociťovat duchovní prázdnotu, ale ani v žádném kolektivním duševnu, které se falešně nazývá "duchovnem", neboť budou pociťovat vnitřní nesvobodu. Toto si musí uvědomit ti, co hledají budoucnost Slovenska (a Slovanů) v hmotném liberalismu, ale i ti, co ji vidí v nějaké kolektivní náboženské tradici či ideologii, v které je zakázáno myslet, a dovoleno jen následovat: že v obou případech se míjejí podstatou slovanské duše.

Zlo je dobro na nesprávném místě

Všimněme si dobře, že to, co je v Západní Evropě zdravým instinktem, je již ve Střední a Východní Evropě nepřirozené, ba nebezpečné. Západoevropské národy nejsou nacionalistické, šovinistické. Oni mají jen přirozené, zdravé sebevědomí. Oni se navzájem nepošpanielčujú, nepofrancúzšťujú, nepoangličťujú ani nepotaliančujú a ani by se nikdy poinačovať nenechali.
Jenže totéž, co je ve Francii ještě zdravým patriotismem, to se už v Německu stává nacismem! Po třetím odchodu německého národního archanděla, který inspiroval skvělé období německé klasické filozozofie, pozorujeme znovu cosi takové pozoruhodné, co se podobá "soumrak bohů ": Po Goethe smrti na Goetheho, ani na žádného z německých klasiků v jejich jedinečném duchu už nikdo nenavázal, nikdo nepokračoval v díle Schillera, Fichteho, Hegela ... nastalo ticho, jako kdyby uťal.
Ovšem i v druhé polovině devatenáctého století byly v Německu filozofové. Například Nietzsche a Schopenhauer. Tito filozofové však již ztratily spojení s duchovním světem. Jak daleko mají k morálnímu a duchovnímu rozletu německé klasické fiolozofie! Jejich životní postřehy byly brilantní, ale týkaly se jen nižší přirozenosti človeka. Nietzsche do smrti vůbec nepochopil, že duchovní svět existuje objektivní; a duchovní pokrok chápal čistě zoologicky. Ani Nietzsche ani Schopenhauer si nebyly jasně vědomi, že člověk má ještě nějakou vyšší, vznešenější přirozenost než jen tu, kterou postavili na pranýř. Není divu, že se do jejich filozofie musel vkrást určitý životní pesimismus a cynismus; že Nietzsche nakonec doslova propadl zoufalství a prohlásil: "Bůh je mrtvý!".
A do tohoto myšlenkového prázdná, protože Němci nebyli schopni vytvářet vlastní myšlenky, se vlily cizorodé prvky. Jedním z nich byl územní princip; druhým pokrevní svazky. Ale protože Němci ve skutečnosti nemají pro tyto věci vrozený, zdravý smysl, ale musí definovat svou identitu na základě myšlenkových obsahů, udělali z územních ní expanze filozofii a z rasismu ideologii: nastoupil Bismarck a napoté Hitler. Následovala vzápětí prusko-francouzská válka a anexe Polska a pak v krátkém čase dvě světové války.
Přátelé, zlo nebývá zpravidla nic jiného, ​​než nějaké potenciální dobro, které je přesazené na nesprávné místo v nesprávný čas a prováděné nesprávným způsobem.
Co byl vlastně komunismus? Marxismus byl politická ekonomie, která vznikla na západě, v továrně Engelsova otce. Kdyby se byl marxizmus realizoval například v Americe, byl by tam na původní půdě a byl by navždy zůstal jen pragmatickou metodou, výrobně-hospodářským modelem, jehož konečným smyslem je vyrobit něčeho víc, něco jako Fordizmus nebo taylorismus. Jenže na ruské půdě se z marxismu stal marxismus-leninismus a zakrátko stalinismus. Co myslíte, kam se asi poděla příslovečná zbožnost ruského mužíka po 17. listopadu 1917? Do kultu nesmrtelného Lenina a božského Stalina, do nového komunistického náboženství, které slibovalo lidi dovést do ráje, pouze s tím rozdílem, že ten ráj měl nastat na zemi, a to prostřednictvím strojové výroby, protože komunismus byl genetický kříženec, jehož západní materialismus počal v lůně ruské religiozity!
A proč se tato katastrofa, při které se vylilo více krve než v obou světových válkách najednou, vůbec odehrála? Protože ruská inteligence byla zcela neplodná, neměla tu nejmenší vlastní myšlenku o tom, jakým smysluplným směrem by se Rusko mohlo dále ubírat. A do tohoto duchovního vakua se vlilo cosi zcela cizí. Rusové převzali něco, pro co neměli žádný smysl, co nemělo nic společného s ruskou národní duší, protože sami nevěděli, čí jsou; neměli spojení se svou národní duší. Podobně jako za dob Petra I., který překopírovat kompletní kulturní infrastrukturu Západní Evropy do Ruska a za dob Nikonova církevních reforem, které bezmála vykořenili pravoslaví. ¹⁹⁾
Zprávu o tom, jaká zoufalá byla ruská národní duše na přelomu století, podává Rudolf Steiner: "Nejtragičtější mi vystoupilo před očima to, co mi tato ruská národní duše chtěla říci asi kolem roku 1900. Tehdy se to nejtragičtější odhalilo ..., jak vskutku málo je tato ruská národní duše ještě dodnes pochopena."
"Jaká zoufalá byla situace ruské národní duše na počátku 20. století, o tom svědčí skutečnost, že ona, protože nenašla žádných lidí, přes kterých by mohla na zemi působit, byla nucena inspirovat takovou morální pochybnou osobnost jako Rasputina, který se z její inspiraci Racine ze všech sil pokoušel promluvit cara Mikuláše II., aby nedělal žádnou obecnou mobilizaci a nevstupoval do 1. světové války, která pak následovala a jejíž katastrofální následky pro Rusko otevřely bolševiků cestu k uchopení moci."
Dámy a pánové! Slovensko se dnes nachází právě v takové situaci duchovního vakua: slovenská inteligence, tak kosmopolitní jako pronárodní, nemá jasnou vlastní myšlenku o tom, jaké je poslání slovenské národní duše a v čem by vlastně měla spočívat slovenskost Slováka. Běda nám, pokud tuto prázdnotu budeme chtít zaplnit bez námahy, nějakým bezmyšlenkovitě přebíráním cizích vzorů!
Denně se mluví o evropské integraci. Ale při této integraci Evropy člověka nenapadá nikdy nic jiného, ​​než jen to, že Slovensko bude spojeným státem americkým. Ta integrace, ta nová Evropa, je bez jakékoliv duchovního obsahu, pouze na základě hospodářské produkce. Nejprve jsme byli sovětská Svazová republika a nyní máme být spojen stát americký ... Tímto by se však Evropa zpronevěřila svému nenahraditelnému poslání ve světovém organismu, jakož i kosmickému poslání celé této planety.
Přátelé, pokud jsme nyní svědky hrůzné katastrofy mezi Srby a Chorvaty, je to z toho důvodu, který vám zde nyní vysvětluji: Srbové a Chorvati nejsou schopni uskutečňovat své národní sebevědomí zdravým způsobem, protože oni nemohou a ani nikdy nebudou moci navázat spojení s duchem svého národa stejným způsobem jako západoevropané.

Červánky slovanské kultury

Milí přítomni, sotva bychom někoho přesvědčili, kdyby jsme se snažili dokazovat, že minulost Slovenska je stejně bohatá na svetodejinné události a rozhodující jící kulturní impulsy jako minulost národů v západní ní Evropě například tím, že naši předkové měli bohatou lidovou uměleckou tvorbu nebo že některý ze svobody esky rodáků vynalezl v Americe padák. kostel, do kterého naše pramatky a praotcové zatím chodili, nebyl postavený ve slovenském stylu, ale ve stylu románském nebo gotickém. A v současných encyklopediích se na každou slavnou osobnost z Východu najde alespoň deset Západoevropanů. Slovensko ještě nedalo světu ani renesanční malbu jako Itálie ani gotické katedrály jako Francie, ani parlamentní systém a lokomotivu jako Anglie, ani knihtisk, bankovnictví a burzu jako Benátčané, Němci a Nizozemci. Aby slovanský svět nemusel mít komplexy ve srovnání se západní nou Evropou, musí si uvědomit tři věci:

1. To, že Slované v minulosti nedali navenek světu tolik, kolik Západní Evropa, neznamená, že světu doteď nic nedávali: neboť oni dávali velmi mnoho, ale vnitřně, duchovně. Protože však to duchovní patří k noční polovině člověka, není navenek takové viditelné, alespoň ne bezprostředně.
2. Slované byly dosud jen čekající kulturou, která se připravovala, učila od ostatních a šetřila síly, aby převzala štafetu v době, kdy budou zapotřebí její specifické schopnosti. Každá kultura má své "roční období", kdy přináší plody.
3. Abychom mohli rozpoznat latentní vlohy a budoucí velikost Slovanů, musíme uplatnit zcela jiná měřítka hodnot, než jaké jsou nyní běžné.

Všimněme si například těch velikánů Ruska, jejichž jména nabyly světový význam. Za prvé si musíme uvědomit, že jejich zatím nebylo hodně. Za druhé, že se neobjevují dříve než v 18. století. A zatřetí musíme věnovat pozornost oblasti, ve které se proslavily: v literatuře tam, kde se dotýkala morálních vrcholků lidského ducha, tedy toho, co v člověku přesahuje k Bohu (Dostojevskij, Tolstoj, Solovjev); v hudbě, která v sobě nese nesmírnou šířku citu (Čajkovskij, Korsakov). když pracovali ve vědě, nebyly to kutilové jako Edison, který podal 1093 patentů a objevil všechno možné od žárovky a fonografu až po lepicí pásku na balíky. Ruský vědec pracoval více v nadhledu, abstraktně, v čisté myšlenkové oblasti. Lomonosov například jako první pochopil, že podstatou hoření je spalování kyslíku a to čistě myšlenkovým experimentem na základě všeobecně známých faktů. Lavoisier pak potvrdil pravdivost jeho objevu experimentální. Spalovací motory začaly vyvíjet Benz a Diesel, ale až Američané je dokázali tak odlehčit a vystupňovat jejich účinnost, že v USA vzlétlo první motorové letadlo (Wright).
Rusové byli například vynikající Abstraktní matematici (Lobačevskij). Matematika byla možná jedinou vědní oblastí, ve které ani za socialismu nedostatků (mimo jiné zřejmě i proto, že matematikovi stačí namísto laboratoře jen papír a tužka).
Je doslova symbolické, že na posledním mistrovství světa v šachu střetl Rus s Indem a na předposledního dva Rusové. Východoevropan vůbec pracuje spíše tam, kde lidský rozum hraničí s inuíciou, ne tam, kde hraničí s aplikačním detailem.
Indové například vymysleli takovou abstraktní věc jako symbol pro nulu a desítkovou poziční soustavu. Arabové algebry. otcem kybernetiky je však Němec Norbert Wiener. A první samočinný analogový počítač (ENIAC) spatřil světlo světa ve Spojených státech.
Mendělejevova periodická soustava prvků je objevem, který má povahu čistého vhledu do systému přírody, intuitivního objevení velké přírodní zákonitosti. Byl to objev zásadního významu, který od té doby slouží jako samozřejmý rámec pro celou další práci v chemii. Němci Hahn a Strassman později spojily dostupné poznatky o atomové struktury prvků s myšlenkou praktické aplikace, ať už v dobrém (atomová elektrárna) nebo ve špatném (atomová bomba). Obojí se nakonec uskutečnilko na půdě USA: první řízená jaderná řetězová reakce pod vedením Fermiho a první atomová bomba pod vedením Oppenheimera.
Tento vzorec se s určitou pravidelností opakuje, protože vyplývá ze zákonitosti geografického rozdělení duševních schopností a neviditelné spolupráce lidského rodu: Na východní polokouli má objev podobu čistého intuitivního vhledu do kosmických zákonů a souvislostí, průlomu do nové oblasti ducha; ve středu Evropy vylíhne myšlenka, jak by se to dalo použít; a na západní polokouli se to uskuteční.
Otcem kosmonautiky je Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Jemu vděčíme za myšlenkové rozpracování teorie raketového pohonu (1903), jakož i teorie vícestupňového raketového pohonu (1929). Ciolkovského teoretická koncepce začala nabývat podobu experimentu v Německu (Goddard), kde během Hitlerovy třetí říše vzlétli první mezikontinentální rakety (V2). Ale největší dobrodružství kosmonautiky - projekt Apollo - uskutečnily Spojené státy americké. Přitom je příznačné, že Američané nedokázali myšlenkový hlavolam letových drah na Měsíc rozřešit sami. Teprve když se vedení ujal Němec Werner von Braun, Američané jeho grandiózní koncepci perfektně uskutečnily. ²⁰⁾
Revoluční myšlenka, která stála na prahu novověku - že ne Slunce se točí kolem Země ale Země kolem Slunce - se zrodila v Polsku (Kopernik). Zákonitosti pohybu planet matematicky upřesnil Kepler na základě celoživotních pozorování Tychona de Brahe (oba žili nějakou dobu v Praze) a dále Newton. A Američané je využili v podobě medziplanetární gravitační balistiky technicky, na lety k nejvzdálenějším planetám sluneční soustavy.
Genetické inženýrství se dnes považuje za jedno z najprogresívnejších vědních odvětví. Na formulaci samotného pojmu dědičnosti má však největší zásluhy moravský rodák Mendel.
Je třeba si proto jasně uvědomit, že i indický říši, který rozjímá samotě na vrcholcích Himalájí, má svůj významný podíl na výrobě křemíkového mikročipu v kalifornském Silicon Valley, protože produkuje do světového éteru myšlenky, které někdo na druhém konci zeměkoule detailně dopracuje a uskuteční. Je třeba vysvětlit našim americkým bratrům, že když je "napadne" myšlenka, kterou pak rychle utíkají zpeněžit, že to není jen zásluhou jejich samotných. Že nám nemohou naše vlastní myšlenky prodávat, jako kdyby byly jen jejich vlastní. Takový zkreslený dojem vzniká pouze tím, že za realitu se dnes považuje jen to, co se dá položit na váhu a změřit metrem. Je na nás, abychom duchovní hodnotám vydobyly znovu takovou úctu, které jim náleží.
Vztah mezi Západem a Východem se podobá vztah mezi mužem a ženou: co od východu rozněcuje oheň, to na západě nabívá tvar. Muž je ten, který dotahuje věci do hmotného konce a přebírá vyznamenání za zásluhy a úspěch. Ale bez tiché, neviditelné podpory své manželky by tento úspěch nikdy nebyl mohl dosáhnout. ²¹⁾
Pokud se tedy nějaký Slovan dosud stal významným v celosvětovém měřítku, nebylo to zpravidla za vynález parního stroje, mikroskopu nebo žárovky; ale spíše za koncepční myšlenkovou práci, která ležela kdesi na horní hranici rozumu, kde hraničí s morální intuicí. kromě Rusů Tolstého, Dostojevského a Solovjev a Poláka Kopernika vzpomeňme českého mistra Jana Husa a husitů, jejichž iniciativou zahájila reformace církve, kterou pak dokončili Luther, Kalvín a Zwingli. A Slováka narozeného na Moravě - Jana Amose Komenského - jednoho z největších myslitelů 17. století, který spojil poznatky nové renesanční vědy s věčnými pravdami ducha do velkolepého "pansofickou", t. j. vševedného světonázorového a výchovného systému, který se měl stát východiskem společenské a lidské "všenápravy".
V roce 1641 se Komenský v Londýně pokoušel vytvořit pansofickou akademii. Měla institucionální zajistit ideu pansofizmu (všemoudrosti), t. j. sjednocení veškerého lidského poznání, duchovního i hmotného, na jediném základě. Nepodařilo se mu ji však prosadit. pod vlivem Francise Bacona a z praktických potřeb měšťanstva vznikl o čtyři roky později v Anglii zárodek instituce, která byla (na rozdíl od Komenského záměrů) orientovaná jednostranně jen na hmotné poznání.
Tedy to, co je zatím viditelné ze slovanstva navenek, to jsou jen vrcholky ledovce, osamělé osobnosti, které se dříve než ostatní propracovali k vědomému využití svých vyšších, duchovních schopností. Toho, co se dosud ze slovanského impulsu stalo uvědomělou součástí světové kultury, není mnoho. Slovanská kultura zatím jako celek ještě neudává "tón", není určující pro kulturu celosvětovou, jak je to nyní v případě kultury anglosaské. Černí Afričané, Japonci nebo jihoameričtí indiáni, kteří poslouchají rockovou hudbu z tranzistoru a na tričku mají reklamu na Coca-colu jsou jen symbolem toho, jak pronikavě se americký způsob života a systém hodnot prosazuje ve všech částech světa.
Je to dáno tím, že v minulých stoletích vyvrcholil vývoj utilitárního, pozemsky orientovaného rozumu, který souvisí se specifickými danostmi západně položených národů. Duševní sílu myšlení, která se osamostatnila a stala uvědomělou v Aristotelovy logice, exaktní matematické myšlení, použili Západoevropané na ovládnutí přírody a vědecko-technickou revoluci, která změnila tvář světa. Všimněte si dobře, a přemýšlejte o tom, že objev logiky, cílevědomého využívání sylogismu, který by se v Aristotelových časech nedal považovat za nic víc, než jen za myšlenkovou hračku filozofů, se v průběhu jednoho platónské měsíce (= 2190 let) doslova zhmotnil v počítačích, které rozhodujícím způsobem pronikli do všech oblastí života a rozhodují o předstihu jednoho národa před druhým. ²²⁾
Budoucnost Slovanů nyní nespočívá jen v dalším vystupňování síly rozumu a vědecko-technického pokroku, který právě vyvrcho- lil, ale zase v něčem nenápadném, zdánlivě bezvýznamném: je to očištěná a přeměněna síla cítění a představivosti, ryzí morální intuice, jaká se zatím objevila pouze u výjimečných osobností, která se má v nadcházející kulturní epoše stát rozhodující poznavací a tvořivou celospolečenských silou.
Ovšem, technický pokrok bude pokračovat dál mílovými kroky, ale nebude už tím hlavním, o co půjde. Lidé budou stále inten- zívnejšie prožívat něco jiného: že ani zmnohonásobení technický a výrobků ný potenciál již nebude přinášet větší užitek, dokud nebude spojen s morálním prvkem; stále bolestnější budou pociťovat prázdnotu života orientovaného na vnější věci a nesmyslnost kvantitativní produk- ce, která neobsahuje prvek krásná a ani žádným jiným způsobem neslouží jako odrazový můstek pro ducha.
Slovanský svět není nyní vystaven takovým velkým tlakem, zkouškám a odříkání náhodou, ani ne proto, že by byl od anglosaského světa horší; ale proto, že má těžší úkol: vytvořit něco nového, nový způsob života, který bude adekvátní odpovědí na změněné globální pod- mínění. A při opouštění staré formy společenské rovnováhy a hledání nové rovnováhy na kvalitativně vyšším stupni, musí vždy nastat rozkolísání celého systému, určité kratší nebo delší období chaosu.
Tou odpovědí však nemůže být už jen technický a rozumový pokrok samotný. To, co před námi stojí, se už nebude dát zvládnout jen vynalezením nějaké nové technologie, žádnou chytřejší reorganizací hospodářské politiky, ani zvolením té ani oné strany. Lidstvo nebude moci najít odpovědi na globální problémy, ani pokročit dále, aniž by změnilo svůj hodnotový systém, bez vnitřního zušlechtění. Jinými slovy, už se nebude dát dále vyhýbat tomu, abychom se změnili sami. Nestačí měnit politiku, strukturu kapitálového portfolia, regionální strukturu průmyslu, ani nic podobného.
Neboť to je právě to, co teď děláme: suplovat duchovní činnost, kterou bychom měli udělat, zvýšeným hmotným úsilím. 90% všeho, co teď děláme, by mohlo odpadnout, kdybychom se trochu namáhali duchovně, kdyby náš hodnotový systém prošel vývojem a mohli jsme si v důsledku toho zařídit život moudřejším způsobem.
Ať se Američané dále pyšní tím, že mají nejlepší životní úroveň, protože mají nejvíce právníků a policistů, nejvíce lékařů a dolarů proinvestováno ve zdravotnictví a všelijakých službách na jednoho obyvatele, že toho nejvíce snědí a spotřebují. My se musíme zaskvět tím, že budeme mít nejméně policistů, protože lidé budou počtem tívit; nejméně lékařů, protože lidé budou zdraví; nejmenší justici, protože lidé budou mít vlastní smysl pro Spravedlnost; nejméně úředníků kov, protože lidé budou sami od sebe vědět a dělat, co je třeba, a že se toho málo vyrobí, protože se toho i málo plýtvá a lidé se začnou vzdávat různých pseudo-potřeb ... My se musíme naučit doslova nahrazovat hmotné instituce ctnostmi!
Devět desetin našeho společného úsilí vychází nazmar, neboť pracujeme jeden proti druhému, nebo nesmyslně, naprázdno, nebo zničíme již učiněné kvůli svým slabostem. Toto budou lidé nyní prožívat stále více šokující způsobem: jak se vše obrací vniveč bez vnitřní ctnosti!
Vážení, zde nebude stačit pracovat ani dvanáct, ani šestnáct hodin denně! Lidé by se, pravda, raději upracovali k smrti, protože to je lehčí, jak se podívat do zrcadla pravdy a překonat sám sebe. Naříkat a žít bídně bolí méně než se vzdát nějaké závislosti či předsudku, na kterém lpíme, a nechat tak zemřít část vlastního já.
Americká kinematografie a literatura žánru "fiction" v symbolické zkratce představuje americkou představu o budoucnosti: Američan si ji představuje jen jako extrapolaci technického pokroku donekonečna, bez kvalitativní proměny duchovní podstaty člověka. V těchto fiction-filmech jde v podstatě vždy jen o tentýž systém hodnot, o tentýž motivační průřez a tytéž psychologické zápletky na pozadí pokročilejší technologie. Průměrný Američan 3.a 4. tisíciletí se po duševní a duchovní stránce ničím neliší od dnešního: jeho duševní svět je stejně omezený, životní cíle triviální, žádná ušlechtilejší hodnotová orientace.
S duševním světem a morální kvalitou člověka se v západní ném přístupu k problémům počítá jako s konstantou. To je příznačné pro sníženou schopnost západní polokoule tvořit duchovně a snahu řešit vše hmotně, technologicky. Novou odpověď na život dnes však nemůže dát nikdo, koho schopnost aktivně tvořit je omezena pouze na hmotnou oblast - protože duchovní nevnímá - ale ani nikdo, kdo je sice v duchovní sféře, ale je tam jen pasivní, neschopný samostatné tvorby, jen skupinového následování. Tu novou, duchovní odpověď mohou dát světu jen opravdové duchovní individuality!
Naším úkolem je naučit se formovat věci ještě v jejich duchovních zárodcích, ne lopotit se s jejich hmotnými následky! Když je dub ještě malým klíčkem, dá se vytáhnout ze země dvěma prsty. Když je již stoletý, budete potřebovat dynamit, elektrickou pilu nebo buldozer s řetězy, spálíte kanystr nafty a kilowatthodiny elektrické energie. Naším úkolem není budovat stále větší strojní parky a vytrhávat stále více stoletých dubů - ale naučit se ovládat jemnější síly, pomocí kterých budeme věci ovlivňovat včas a elegantnějším způsobem.
Osud Slovanů se nyní přitvrzuje, neboť z pohodlnosti nevyužívají, nechtějí se naučit uvádět do života specifické síly, kterými byli obdařeni. Každý jednotlivec, každý národ je obdařen schopností nostmi, které odpovídají jeho roli. Síly, které obdržel, a nepoužívá jejich, se obracejí proti němu. Karma je rozdíl mezi tím, co člověk dělat má (jeho úkolem) a tím, co dělá. Když se nesnaží "ze všech sil", tak ta část sil, které nechává ladem, začíná působit jako "karma", osudový osten, který ho usměrňuje zvenčí, pokud je k svému nitru hluchý.
Vinou Slovanů je, že usilují dělat jen to a tolik, jak Anglosasi a Germáni, ale ne to, co dělat mají. Protože jejich role a darované schopnosti jsou větší a hlavně - jiného druhu. Rozumíte? Slované mají proto nyní takový těžký osud, jinak nehodný Evropanů, protože se blíží čas, kdy budou muset převzít štafetu; pijí kalich hořkosti - neboť Bůh do nich vložil svou naději! Když se dva atleti budou připravovat - jeden na okresní soutěž a druhý na olympiádu - co myslíte, který z nich bude muset mít tvrdší režim, který si více odříkat? No přece ten lepší!
K tomu, aby se západní Slované mohli vyhnout takovému stupni rozkladu, jaký postihl jižních a východních, aby se život stále více nezamotával, ale rozvinul, je rozhodující jedno: musí se čím dříve začít starat o to, aby správně pochopili svou duchovní úlohu a začali ji vědomě plnit!
To je však přesný opak toho, co teď děláme! namísto odstranění problémů se je snažíme kompenzovat zvýšeným výrobním a administrativním úsilím; namísto investování do kvality člověka investuje stále více do kvantity hmoty, máme stále méně času na duševní obohacení a duchovní zušlechtění, protože nás tlačí prý důležitější = Hmotné problémy a tak "duchovno" musí počkat, a přitom zcela ignorujeme fakt, že tyto hmotné problémy se množí jako dračí hlavy jen proto, že podceňujeme a zanedbáváme duchovní potřeby člověka.
Místo toho, abychom pretriedili klíčky, dokud jsou malé, se vidíme, jak budeme dosahovat velké "úspěchy" při vytrhávání stoletých dubů. Nedivte se, vážení posluchači, že v očích moudrého člověka, který ví, kdy by se daly povytŕhať klíčky, je převážná část našeho hospodářského a politického života jen zbytečným pobíháním a pre- misťu jete hmotných předmětů a že musí k nejedné vaší poctivé a úmorné "práci" zaujmout tvrdý postoj.
Pamatujme, že negativní stránkou té bytosti, která působí od Západu je, že dělá ze své lidi stroje, které nakonec pracují od rána do večera zcela samoúčelně (tzv. workoholikov), kteří pak již na jakékoliv vlastní duševní obohacení nebo zamyšlení nad smyslem života nemají čas, protože večer odpadávají oloupeni o všechny síly do postele, aby ráno zase utíkali do práce a jsou si navzájem všichni takoví zadluženi, že nemohou z kola ven.
Slovanská kultura začne rozhodujícím způsobem přetvářet viditelný hmotný svět podle svého vnitřního založení až tehdy a do té míry, do jaké se výše duchovní články člověka začnou stávat součástí jeho denního vědomí.
My vůbec nepotřebujeme vztahovat své sebevědomí do minulosti! Neboť to převratné mají Slované světu teprve teď dát! až Slováci najdou spojení ke své národní duši, ona je sjednotí při společném díle stejně mocně a stejně přirozeně, jako kterýkoli západoevropský národ v dějinách. Poté, až budeme na to připraveni, Archeus Germánů předá žezlo Archea Slovanů a ten se stane novým duchem času.
Tak jako se anglosaský-germánská kultura zrodila doslova v lůně kultury římské, zrodí se slovanská v klíně germánské. Pochodeň nové kultury se rozhoří vždy v bodě tření, styčné plochy dvou kultur.
Přitom rodící se kultura se učí, přebírá do sebe od té kultury, která je právě na vrcholu, to, co tato může poskytnout - použije to vše však jen jako odrazový můstek pro rozvinutí vlastních, zcela nových sil, které onu starou kulturu překlenou a překračují mílovými kroky.
I germánské gardy nejprve sloužily v římském státě jen jako lidé druhé nebo třetí kategorie, žoldáci, otroci, barbaři (barbar = neoholený, bez kultury): aby Římu vzápětí v neuvěřitelně krátkém čase několik století přerostly přes hlavu a vybudovali na jeho troskách gotickou Evropu.
I Slované chodí nyní "otročit" do západních zemí za podřadné, poloviční mzdy; slovenské dívky dělají služky v anglických domácností. A přitom se rychle učí, přijímají do sebe vše, co západní kultura může poskytnout. Zvažte jen, že dnes skoro každý mladý člověk ve Východní Evropě ovládá angličtinu nebo nějaký jiný západoevropský jazyk alespoň pasivní, takže může vnímat a přijímat do sebe západní kulturu plnými doušky. Západoevropané však slovanskými jazyky nemluví skoro vůbec; jsou zvyklí, že to není nutné, protože se všude dohodnou ve své materštine. To má za následek, že o zážitek duševní podstaty slovanství přicházejí, zůstává jim neznámou. Vnímájí ji jen přes stereotypní brýle svých vlastních televizních reportrétů a žurnalistů. Ani ti, co do Východní Evropy přijedou, se nemohou intimní spojit s její atmosférou, pokud zde nepracují a nezačnou se učit i jazyk. Nicméně Slovenka, která pracuje jako služka v rodině, již nevidí jen naleštěné fasády velkoměst, ale vidí vnitřek, vidí jim do duše. Při každém pohybu mezi západní a východní Evropou se nyní hromadí hmotné bohatství na Západě a duchovní bohatství, životní zkušenost na Východě.
Dá se proto očekávat, že zástavu uvědomělého slovanství vztyčí a ponesou zpočátku západní Slované, kteří do sebe dlouhou dobu přijímali vlivy germánského sebevědomí a rozumovosti, jakmile se jim podaří tyto spojit se slovanskou citovostí a duchovností. Jejich úkolem bude zprostředkovat nejkrásnější plody germánské kultury slovanskému světu.
Úkolem románské a anglosaský-germánské epochy bylo rozvinout duši rozumovou a duši vědomou. Výsledkem uplynulé epochy je tzv. kámamanas (sanskrt.), čili maximální rozvoj rozumu a osobního sebevědomí člověka. Tento rozum však zatím slouží jen na rafinovanější ukájení nejnižších pudů a vášní (KAMA) a ono sebevědomí se zakládá zatím jen na hmotných statcích. Takové spojení Manasu s Kamo (Rozumu s vášní) bylo nutné, protože jen ty nejhrubší a nejsilnější pudy mohly být tím hnacím motorem, který motivoval lidi rozvinout mentální schopnosti až do krajnosti a zformovat silné ego.
Ale Slované - my nyní celý tento technický a rozumový potenciál vezmeme a dáme ho do služeb duchovních ctností! protože Slované odjakživa nebyly zahledění dolů do země, ale nahoru ke hvězdám a žili v přirozené oddanosti duchovnímu světu. Proto slovanské národy musely čekat - zatímco románská a germánská kultura nevydá své plody - neboť až na jejich základě mají vybudovat další podlaží duchovního chrámu lidstva.

Sestup vyššího já do duše člověka

Na obrázku na straně 68 je znázorněna vývojová parabola. Země popisuje ve svém vývoji oblouk, při kterém se nejprve noří do hmoty a pak se vrací zpět do duchovních světů. Tento duchovní pohyb Země se na geografický povrch Země promítá tak, že ohnisko kultury se posouvá nejprve z východu na západ a pak zpět na východ. První vedoucí kultura árijské epochy po atlantské katastrofě byla indická. Od nich štafetu převzali Peršané a pak postupně Chaldejci, Egypťané, Řekové, Římané, Frankové, Anglosasové a Germáni. ²³⁾
Na sestupném, jižním oblouku člověk ještě vnímal duchovní svět, ale pouze jako jeho pasivní součást, bez schopnosti projevit v něm vlastní individualitu a tvořit v něm něco nového. Nejjasnější uvědomění si sebe jako oddělené, individuální bytosti s vlastní vůlí nastalo na vrcholu oblouku, ale protože toto uvědomění je spojeno právě se vzdálelením se od duchovnosti, má tato individuálnost jen podobu hmotného ega. Až na vzestupném, severním oblouku vstupuje člověk do duchovní ného světa poprvé aktivně, ne rozplynutí se, ale bez ztráty individuality a jasného uvažování. Proto Praha, město prahu, prahu do du- chovného světa, který má člověk poprvé překročit jako sebe-vědomá, samostatná bytost. To je úkol Slovanské kultury: přeměňovat hmotné ego na duchovní já: nahrazovat potřebu hmotných statků vnitřními ctnostmi, přeměňovat "mít" na "být".
Toto vyplyne Slovanem jako přirozená nutnost z osudových podmínek, do kterých budou postaveni. Neboť tak dlouho, dokud budou chtít pokračovat pouze v extenzivním vývoji hlouběji do hmoty a do šířky, dokud se budou chtít pohybovat pouze v horizontální rovině a nebudou plnit to, co mají, neustále jim bude vše bráno a jejich úsilí budou vždy zmařeny, dokud se jejich duševní síly rozptýleny po venku nesklidí a neobrátí dovnitř a soustředěné do jednoho paprsku vytrysknou v jednom vzepětí vůle vertikálně vzhůru k Bohu.
Tuto chvíli bude muset v příštích stoletích přežít a opakovaně prožívat každý z nás: chvíli, kdy ve vnějším světě již není řešení a kdy se člověku chce být jen samému s sebou a plakat. V takové chvíli, kdy se všechno v něm odvrátí od světa a navrátí do středu jeho bytosti, když tehdy zavře oči, pocítí přítomnost svého vyššího ho já, které jakoby vyvstalo před ním v jeho nitru, očištěném slzami, v podobě nádherné bytosti.
Tento obraz člověk dlouho nepokládá za nic víc, než jen za vlastní myšlenku, a nepřikládá zvláštní význam tomu, že mu z něj zůstal v duši zcela zvláštní dojem, úplně jiné kvality, než kdy jindy. potrvá zase týdny a možná roky, dokud se k tomuto dojmu, k představě této bytosti vrátí, dokud se naučí vědomě vracet se k ní z vlastní vůle, dokud se chvíle strávené s ní stanou pro něj těmi nejkrásnějšími.
Naučí se, že má v ní něco jako zázračnou skříňku, kterou smí otevřít vždy tehdy, když už si neví rady, a že ona mu v tom klidném jasu, co z ní proudí, předává způsob svého bytí, který je odpovědí na jeho otázky a problémy, přesněji řečeno, při takovém způsobu bytí, jako mu ona ukazuje, problémy, jaké on má, vůbec nevznikají.
Přesvědčí se, že je nadaná vlastním životem, a že má tu moc, jak nic jiného na zemi: totiž přeměňovat postupně, ale od základu a navždy jeho myšlení, cítění a jednání. V jedné úžasné chvíli si jasně uvědomí, že to, co tu k němu přistoupilo, není jen jeho vlastní představa, ale má objektivní povahu; že jde o přenos informace a komunikaci, která se potvrzuje ve vnějším světě hmatatelnými událostmi. Ten den se stane pro něj navždy svátkem. Bude se cítit jako člověk, který ztratil paměť, ale teď si vzpomněl, kým ve skutečnosti je; jako trosečník na odlehlé planetě, který navázal spojení se svou domovskou hvězdou a už nebude více nikdy ztracený.
Zároveň si však uvědomí, že tato vznešená bytost se mu nevnucuje, ani na něj nenaléhá, ​​že působí pouze svou přítomností, a on musí provést veškeré úsilí, aby se k ní povznesl a přiblížil. Pozná ji jako svůj osobní pravzor, ​​bytost, která v sobě ztělesňuje v dokonalé podobě všechny ctnosti, jaké má dosáhnout, své budoucí já, svou roli.
Od té chvíle pro něj začne období, kdy se bude pociťovat jako dvojího bytost, která má dvě já: nižší a vyšší. Pocítí nevýslovnou bídu své existence ve srovnání s tou ušlechtilostí, kterou vnitěně vyciťuje. Jeho vnitřek se promění na bitevní pole, na kterém má starý člověk zemřít ve prospěch nového. Bude si připadat jako fénix, který vstává z vlastního popela, stále znovu padá, ale vždy vstává, protože od nynějška už nebude moci zapomenout na krásu, která se mu jednou provždy vpálila do duše. Přežije bezednou lítost a smutek nad svou slabostí a neschopností překonat sám sebe. Nebude pro něj větší trýzeň jako poznání, že je neschopný opustit své zlozvyky a nižší choutky kvůli tomu, co tak velmi miluje, co si ze všeho nejvíc cení.
Nakonec se naučí trpělivě a vytrvale klást na obětní oltář jednu starou vlastnost za druhou: Pozná, že po každém období životních zku- šok, kdy upřímně zápasil o Pravdu, kontury té bytosti se zostřily a přibylo detailů. Že kdykoliv dokázal v náročné situaci udržet duševní rovnováhu a proměnilo se v něm určité kvantum negativních emocí na opravdovou lásku, že se její obraz zevnitř proteplit a zjasněl. A že vždy, když vynaložil krajní vůli k tomu, aby nějaký aspekt té vznešenosti a krásy, která zde k němu vyzařuje jakoby z dálky a shora do středu čela, proměnil na čin a uvedl do života, že se k němu přiblížila a hmatatejnější.
Nejprve ji bude pociťovat jako vyšší bytost, která sestupuje do je- ho duše a vnáší do ní mír, soulad a pořádek svou mocí; a po jejím odchodu zavládne smutek, bída a chaos v jeho duševní zemi jako když odejde král nebo královna. Nebo jako přítele či přítelkyni, která je mu blíže než jeho vlastní duše a se kterou je ze všeho nejraději. Nebo jako milovanou bytost, se kterou se vroucně touží spojit to nejlepší z něj. Později, v těch vzácných chvílích, kdy se vzdá i posledního, a nebude stát nic víc mezi ním a ní, když ji bude mít rád více než sebe a jeho láska bude taková čistá jako nejryzejší zlato, zažije to, že něco z uctívané bytosti přejde do něj, něco z její dokonalostí, kousek jeho duše nabude tvar a projde Alchymická proměnou, která by se dala přirovnat k přeměně rezavějícího železa na ušlechtilý kov, a dostane jistotu: tento kousek mé duše je již nesmrtelný. ²⁴⁾
Ale ani když se celá jeho duše nakonec promění, tady nic nekončí, ale se jeho novému zraku otevřou další nedozírné světy kolem něj i nad ním a v nich pozná ty, co vyzařovaly svou přítomností do jeho duše a pomáhali mu tak vytvářet oporu, stavěli příčky žebříku, po kterých mohl vnitřně vystoupit a stát se jedním z nich.
Tak Slované se mají pod znamením Vodnáře stát skutečným Kristovým národem, více než kterýkoli jiný národ v minulosti, pro který nebude věta

"Kdo ztratí svou duši pro mě, nalezne ji"
frází, ani náboženství teorií, ale každodenním umírání, obětováním sebe na oltáři a znovuzrozování v nebeském království, neboť stojí na úpatí vzestupného vývojového oblouku, kde mají vybudovat první ryze duchovní tělo a přesunout do něj těžiště svého vědomí.

Přátelé, píseň Nad Tatrou se blýská, hromy divě bijí,
zastavme jich bratři, vždyť se oni ztratí, Slováci ožijí.

To Slovensko naše dosud ztuha spalo,
ale blesky hromu vzbuzují ho k tomu, aby se probudilo.

je hymnou spícího Slovenska. Hymnou Slovenska, které se probudilo,
by bylo mnohem dříve:
Kdo za Pravdu hoří, v svaté oběti,
kdo za lidstva práva život posvětí,
kdo nad křivdou bídných slzu uroní:
tomu moje píseň slávou zazvoní.

Když zahřmí děla, orel zavlaje,
za svobodu milou kdo krev vylije,
před ohnivým drakem kdo vlast zacloní:
tomu moje píseň slávou zazvoní.

Kdo dostojí slovu: co přímo shlukne svět,
komu nad statečnost věnce v nebi není,
koho dar nesvede, hrozba neskloní:
tomu moje píseň slávou zazvoní.

Pán Bůh šlechetnosti nebe vystavil,
věčně on pro podlost peklo podpálil;
kdo ctí pravdy božské božské zákony:
tomu moje píseň slávou zazvoní.
Mým přáním je, aby se na Slovensku uskutečnila opravdová, duchovní revoluce. Ne hmotná revoluce, při níž se jen horečně přemisťují fyzikální objekty, a lidé zůstanou stejní. Ale skutečná revoluce srdce, která se odehraje s každým o samotě v tmavé komůrce, ale strhne s sebou ty nejvyšší kosmické sféry. Abychom navždy nahradily všechny společenské zmatky dokonalým převratem v našem nitru. A pokud mi někdo řekne, že v to nemůžu doufat, odpovím: v nic jiného už nemůžeme doufat!

To je vše, milí moji, co jsem Vám chtěl říct. Rozloučím se s Vámi básnířkou, která vyjadřuje něco z nálady pravého Slovanstva:

Andělé a dévové!
Slétněte se do kruhu kolem mne
a zahřejte se u ohně mé duchovní jiskry.
Vyřiďte naší Paní,
že zde na zemi se jedno srdce pro Ní topí v slzách.
Vyřiďte Královně,
že chci žít, nebo zemřít - nic mezi tím!

Nejjasnější Paní, Vládkyně čistých výšin!

Kdybych zapřel sebe kvůli Vám -
byl bych ve Vás větší a krásnější.
Kdybych zapřel sebe kvůli Vám -
byl bych ve Vás více než dosud.
Buďte Vy místo mne -
neboť Vy jste lepší a krásnější ode mne!
Buďte Vy místo mne - Vy máte větší hodnotu!

Vzácná paní, moje hezčí já,
jak sladce zní tato modlitba:
Až já nebudu - Vy budete.
Až o všechno přijdu - Vy budete bohatá.
Až mě všichni opustí - budete mi nejblíže.
Až nebudu mít kde hlavu složit - Poskládám křídla ve
Vašem náručí.

Kéž můj život je korunován smrtí;
a moje smrt je Vaším narozením.
Sestupte, Královná, do mého Sdrce - a vládněte v něm!
Zulíbám Vás více než sebe!

Nádherná paní mého ducha,
Buďte Severní hvězdou, kolem níž se točí můj vesmír!

---

I.

II.