Vážení, jistě se nyní ptáte: Co si už může být jen vzdálenější jako svět politiky a svět pohádek? Vždyť politik musí být ten nejstřízlivější, nejpragmatičtější, nejvíce nohama na zemi. Politik, pokud chce něco dosáhnout, musí být taktický, až machiavellistický, čili přesný opak pohádkového hrdiny. Nekompromisní věrnost ideálu, upřímnost za každých okolností se rovná politické sebevraždě. Pohádkový hrdina vítězí svým čistým štítem. Ale někoho, kdo má čistý štít, kdo nemá tzv. "Máslo na hlavě" - mohou takového do politiky vůbec pustit?

Pohádky jsou překrásné; umí nás nadchnout tak, že nám rostou křídla, umí nás dojmout k slzám - ale patří do říše snů. Politika je ošklivá, všední, zato rozhodujícím způsobem určuje naši každodenní realitu. Ne, řeknete si, právě svět politiky a svět pohádek jsou dva světy, které se nikdy nemohou setkat!

Milí moji, dokud nepoznáme ten bod, ve kterém se svět pohádek a svět politiky setkávají, budeme stále žít v zakleté zemi, v níž o jednom světě sníme a druhý žijeme. Budeme se nadále divit, proč je svět takový špatný, když my chceme jen dobro. A ta obrovská ztráta orientace, která zavládla v této zemi včetně jejích nejvyšších míst - vlády a parlamentu - ta ztráta orientace, která se nyní projevuje v celém slovanském světě, bude pokračovat. Bude pokračovat, dokud naše hospodářské, právní a politické struktury nebudou chtít zcela vědomě navázat na to, co k nám proudí z vyšších světů. Jak řekl Chesterton: "Abychom mohli pochopit realitu, musíme se nejprve vrátit do pohádky."

Kdo z Vás se pamatuje na filmovou pohádku Jestřábí žena? Byl to příběh o dvou lidech, kteří si byli zasnoubeni; a přestože žili nepřetržitě jeden vedle druhého - přece se nikdy nemohly setkat! Proč? Protože ona byla v noci žena a přes den jestřáb a on byl přes den muž a v noci se měnil na vlka. Takže když ona byla v lidské podobě, on byl ve zvířecí podobě a naopak. Proto byť byli stále spolu, nemohli se nikdy setkat současně jako dva lidé, vědomi si sebe a jeden druhého. Špatný čaroděj, který žárlil na jejich lásku, je takto zaklel a odsoudil na věčnou samotu v blízkosti.
A tak on putoval přes den jako rytíř se svým věrným jestřábem na rameni; a ona jako dáma, co se toulala nocí v doprovodu a pod ochranou svého vlčího společníka. Jen při východu a západu slunce, ve chvíli, když se sluneční kotouč dotýkal obzoru, směli zahlédnout na okamžik jeden druhého. No jen co ona k němu toužebně rozpřáhla náruč, zatřepetala už křídly jako jestřáb; a dříve než on by ji stihl políbit, našla si ona vlka otírajíc se kolem jejích nohou.
Musel by být den i noc současně, aby se tito dva mohli setkat. Pouze pokud by nastal současně den i noc, mohli by se oba sejít vědomě jak lidé a společnými silami zlomit kouzlo onoho čaroděje; tak zněla kletba. Myslíte, že je něco takového možné?
Drazí moji, nikdy neztrácejte naději! Takový okamžik existuje! Je to úplné zatmění slunce, kdy nastává skutečná noc uprostřed dne. Úplné zatmění slunce je nádherný přírodní úkaz. Začíná částečným zatměním, při kterém Měsíc zakrývá stále větší část slunečního kotouče. Intenzita venkovního osvětlení se začíná měnit, až když měsíční kotouč zakrývá téměř celé slunce. Nastává rychlé stmívání a pokles teploty. Na horizontu se objeví červené červánky. Je to světélkování atmosféry ozářené slunečními paprsky na místech, kde je zatmění neúplné. A ve chvíli, kdy se měsíční a sluneční kotouč přesně překryjí, obloha ztemní a objeví se nebe poseté hvězdami! Kolem černého slunečního kotouče plápolá červená obruč sluneční atmosféry a dále od ní září perleťové paprsky sluneční koróny. O několik minut vykoukne zářivý okraj slunce. Šero rychle ustupuje a teplota, která v průběhu zatmění poklesla někdy i o více než 10°C, opět začíná stoupat.
Tato noc uprostřed dne s úkazy na obloze vyvolává zážitek úžasu a úzkosti u zvířat i u lidí. V roce 1847 se uskutečnila expedice s cílem pozorovat úplné zatmění slunce v Tichomoří. Atmosféra této chvíle zapůsobila na členy expedice takovým dojmem, že bezmála zapomněli udělat měření, pro které tam přišly. ¹⁾
V době úplného zatmění slunce, v této vzácné a zřídkavé chvíli, když není ani noc ani den, stanuli oba naši pohádkoví hrdinové společně tváří v tvář kouzelníkovi, který je zaklel, a zvítězili nad jeho čaromocí.

Pohádka o jestřábí ženě pro nás znamená velmi mnoho. tyto dvě pohádkové postavy - jestřábí žena a vlčí muž - totiž nesymbolizují dvě samostatné osoby, ale dvě poloviny jedné a téže bytosti - člověka: žena-jestřáb symbolizuje noční polovinu, nočního člověka a muž-vlk denní polovinu, denního člověka.
Člověk se skládá, jak víme, ze čtyř hlavních článků: fyzického těla, éterického těla, astrálního těla a duchovního já.²⁾ Během dne jsou tyto čtyři články pevně spojeny a vědomí člověka je v jeho fyzickém a éterickém těle. Bdělá činnost myšlení, která se odehrává na rozhraní fyzického a éterického mozku, zastírá během dne uvědomování si dvou hlubších článků - astrality a duchovního člověka.
V noci se však spojení mezi články lidské bytosti uvolňuje. Fyzické a éterické tělo zůstávají v klidu na lůžku - a duchovní já v astrálním těle se částečně odpoutá a vysouvá. Vědomí se přesouvá do astrálního těla. Odehrává se proces podobný odtělení (s tím rozdílem, že stříbrná šňůra se nepřerušuje, takže mezi duší a tělem přetrvává zeslabené spojení). Duchovní polovina člověka se vrací do jemnějších sfér, odkud se ráno - plná zážitků - vrací oduševnit svou fyzickou schránku, která se mezitím regenerovala a obnovila své životní síly.
Tak jako ráno po probuzení člověk pokračuje v práci tam, kde skončil večer před spaním, právě tak v noci po usnutí se "probouzí" do reality, ve které navazuje na to, co přerušil ráno při probuzení. Dá se říci, že člověk žije dva životy - jeden přes den a druhý v noci - přičemž noci navazují jedna na druhou právě tak jako dny.
Problém je v tom, že denní člověk si na nočního nepamatuje a naopak. S výjimkou zasvěcenců, běžný člověk ještě nedokáže být vědom ve svých vyšších duchovních článcích, ale potřebuje vždy fyzickou a éterickou schránku jako zrcadlo, ve kterém si uvědomuje sebe sama. V noci (a po odtělení) se tedy každý člověk dostává do duchovního světa, ale nevědomě. Na druhé straně si člověk může být vědom sebe samého, ale jen za cenu toho, že jeho vědomí se zkoncentruje do jednoho paprsku, který osvětluje jen malý výsek skutečnosti: fyzickou realitu.
Člověk prožívá ve snu všechno živější, barvitější, šťavnatější, plnější - ale není schopen tam cílevědomě, svobodně jednat a pamatovat si; kritická schopnost rozumu je nepřítomná. Na druhé straně za bdění má možnost cílevědomé svobodné volby a kritiky, ale ztrácí spojení s duchovním světem.
Jen ve dvou okamžicích, večer při usínání nebo ráno těsně před probuzením, kdy se duše teprve odpoutává nebo se už vrací, čili když se částečně vysunuté astrální tělo už nebo ještě dotýká těla éterického, jen z těchto dvou okamžiků si obyčejný člověk pamatuje zmatečné úryvky čehosi, co prožíval v noci.³⁾ Jen tyto dva útržkovité zážitky mu zůstanou ve vědomí; zbytek noční reality zapadá do pološera tzv. podvědomí nebo úplné tmy nevědomí. Odtud, zpoza prahu vědomí, pravda působí dál, avšak bez naší vědomé kontroly. Chalíl Džibrán to umělecky ztvárnil v příběhu o dvou náměsíčnících:

"Ve městě, kde jsem se narodil, žila žena s dcerou, a obě byly náměsíčné.
Jedné noci, když ticho objalo svět, se žena a dcera procházeli už v spánku a setkali se v zahradě zahalené mlhou.
Matka řekla: »Konečně, konečně, můj nepřítel! Ty jsi zničila mé mládí, tys budovala svůj život na troskách mého! Kéž bych tě mohla zabít!«
Dcera odpověděla: »nenáviděná žena, sobecká a stará! Ty stojíš mezi mým svobodnějším já a mnou. Ty by jsi chtěla, aby můj život byl odrazem tvého vlastního zvadlého života! Kéž bys byla mrtvá!«
Vtom zakokrhal kohout a obě ženy se probudili. Matka řekla laskavě: »To jsi ty, miláčku?« A dcera odpověděla: »Ano, drahá.«"

Tedy jen v okamžiku na rozhraní mezi spánkem a bděním člověk stane na prahu svého podvědomí tak, že si z něj ještě cosi i zapamatuje. To je tajemství, proč sochy buddhů, co mají takový záhadný úsměv kolem úst, mají polovinu otevřené a polovinu zavřené oční víčka. Neboť oni ani nebdí, ale ani nespí; ale setrvávají ve stavu, který není ani bděním, ani spánkem, ani sněním - ve stavu kontemplace (vnoření). Kdyby oči úplně zavřely, ztratili by kontakt s tímto světem - kdyby je úplně otevřely, ztratili by kontakt s tamtím světem. Ale oni se právě dívají do obou světů současně. Buddhistický bhikšu zastavil čas v okamžiku na rozhraní mezi spánkem a bděním, zachytil ten okamžik duševní nálady soumraku či rozbřesku, kdy se sluneční kotouč dotýká obzoru a celá příroda se zastaví a zatají dech.
No nejen buddhističtí mniši, ale i novorozené děti dokáží setrvat ve stavu mezi spánkem a bděním celé hodiny. Několik měsíců po narození děti spí tak, že mají nedovřené, z poloviny otevřené oči. Tato fáze, která u dospělého trvá už jen nepatrný okamžik, u novorozenců trvá celé hodiny, a postupně se zkracuje. Protože dítě, jen čerstvě přišlé z duchovního světa, ve skutečnosti není ještě zcela dovtělené a je stále ještě v užším kontaktu s bytostmi, které ho na jeho cestě do pozemského vtělení provázely. Tento kontakt a zážitky z něj vyplývající však nejsou v té době schopny vědomě zpracovávat. Tehdy nevíte, zda vaše dítě bdí nebo spí, protože reaguje zčásti na vnější realitu, ale zároveň se děsí před něčím nebo směje čemusi, co k němu přistupuje jakoby ze snové reality a co my nevidíme.
Podobný stav nastává i při odtělovaní u velmi starého člověka: přestává si všímat svého okolí a začíná si mluvit se zemřelými, jak kdyby už jedním okem viděl na onen svět. V atlantských dobách byl člověk uzpůsobený tak, že mezi stavem spánku a bdění nebyl takový velký rozdíl ani u dospělého člověka: jinými slovy, Atlanťané byly jasnovidní.
I naši čtyřnozí společníci, zvířata, jako představitelé ranějších stádií vývoje, vidí a štěkají například na myšlenkové formy strachu či hněvu, čili na objekty, které jsou člověku za dne neviditelné, s nimiž však plně přichází do styku v noci, ve snu. Je však třeba říci, že pes, byť vidí, není schopen uvědomovat si širší souvislosti a chápat.
Jeden z nejslavnějších vynálezců všech dob, Thomas Alva Edison, prý používal takovou metodu: Po stranách křesla, ve kterém si zvykl přemýšlet, umístil dva hrnce a do rukou uchopil dva kameny. V okamžiku na rozhraní spánku a bdění mu kameny vypadly z rukou a udeřily o dna hrnců. To mu umožnilo vrátit se k sobě právě v okamžiku inspirace.
Všimněme si na tomto místě i to, že někteří duchovně vyspělí lidé zvykli spát jen tři-čtyři hodiny denně - a někteří dokonce nespí vůbec! Normálně člověk po několika dnech bez spánku umírá. Existují však dva druhy lidí - duchovní mistři a jasnovidné média - které vydrží bez spánku celé roky. Ti první, protože tento stav ovládají a vstupují do něj vědomě; a ti druzí, protože buď samovolně nebo po zmagnetizování jinou osobou "upadají" do stavu podobného zvířatům. O obou však platí, že ani nespí ani nebdí, ale setrvávají ve stavu někde mezi tím. Díky tomu mohou sloužit jako spojky mezi tímto a oním světem.⁴⁾
To je ta "štěrbina mezi světy", o níž mluvili Castanedův učitel, indiánský šaman don Juan svému žákovi. A to je ona štěrbina, kterou se pohádkový chlapec Petr Pan dostal do "fairy land", do světa víl. Pamatujete se na film Hook? Co řekla víla Petrovi Panovi, když se s ním loučila? Pokud si nepamatujete, jděte se podívat ještě jednou. Poslední věta, kterou víla (Julia Roberts) řekla, když se loučila s Petrem Panem, byla tato: "Znáš to místečko mezi spánkem a bděním - tam na tobe budu vždycky čekat!"

Položme si nyní otázku, jak je možné, že na jedné straně vězni, kterým nedovolili usnout, po týdnu umírají - a na druhé straně nějaký duchovní učitel nebo jasnovidka si mohou dovolit celé roky spát pouze půl hodiny denně nebo ještě méně. Je spánek vůbec potřebný? A když, tak nač? Neboť obecně přijímána mínění, že mozek už nevydrží bdít, že je unavený a proto vylučuje spánkový hormon, ve světle uvedených příkladů neobstojí.
Ospalost je ve skutečnosti touha člověka po noční polovině jeho bytosti. Je to touha po jeho noční-ženské polovině, která mu dává citovou náplň, která ho osvěžuje, inspiruje, povznáší ze všednosti a se kterou za bdělého dne ztrácí kontakt.
Protože duchovní lidé nebo média jsou se svou noční polovinou, se svým podvědomím v intenzivnějším spojení nepřetržitě i během dne, o to méně jsou nuceni spát! Ty osvěžující, obnovující energie, které se k obyčejnému člověku mohou vlévat pouze až když přestane zaclánět se svým denním-racionálním vědomím, se do nich mohou vlévat stále.
Odkud však víme, že to ne mozek vylučuje spánkový hormon, neboť potřebuje vypnout, ale spíše duše nechá mozek vylučovat spánkový hormon, aby ho uspala, neboť už touží svléknout těžký skafandr a vznést se, volně dýchat, vrátit se do náručí voňavých andělských perutí?
Milí moji, už vícekrát jsem mluvil o tom, že poznání není ukryto na nějakém nepřístupném místě. Svět je plný moudrosti, ale jen pro toho, kdo se namáhá, aby ji získal!
Pozorujte takový případ: Nějaký student sedí na dopolední přednášce a přemáhá ho malátnost, únava, náhle se mu chce spát. Začne zívat, víčka se mu zavírají, jako kdyby byly z olova. Hrdinně bojuje, mobilizuje vůli, snaží se soustředit, aby si nikdo nevšiml, že usíná. Přesto však každou chvíli upadá do mikrospánku a probouzí se, až když mu hlava padá stranou. Přednášející si toho všimne a urazí se: "Nudím vás? Vás to vůbec nezajímá?"
Řekněte, proč se studentovi chce spát už v poledne? Vyčerpal snad mozek už v poledne své síly a musí vypnout? Jakože toho studenta hned na následující přednášce veškerá ospalost opustí, ačkoli mezitím vůbec nespal? A jak by se mohl profesor vůbec urazit, kdyby studentovo zívání a ospalost byly jen výrazem fyziologické únavy, nedostatku spánku? Ne, profesor se urazí, neboť on dobře ví, že ospalost a únava jsou výslednicí duševní nudy, ne naopak; že se takto projevuje touha duše po čemsi, co není tak suchopárné a nezáživné, po něčem, co osvěžuje! Profesor ví, že to duše uspává tělo, protože touží po své pestřejší polovině.
Ale toto umí pouze profesorova noční (podvědomá) polovina - ta se instinktivně urazí. Kdybyste se zeptali profesora na jeho názor, jeho denní polovina vám bude tvrdit, že je to mozek, který uspává duši, ne duše, která uspává mozek. A přece je to naopak - a jeho vlastní konání je toho nejlepším důkazem!
Vidíte, jak mnoho se dá vyčíst z mála, když člověk chce. Pokud budete chtít, skoro přijdete na to, že doslova vše je ve skutečnosti opačně, než jak nám to dosud říkali. To je tím, že svět je nyní vzhůru nohama. A pokud ho chceme postavit zpět z hlavy na nohy, musíme při tom vše obrátit naruby. Tak jsme to teď udělali s naší představou o spánku a bdění - obrátili jsme je - jak to už před námi udělal Chalíl Džibrán ve své "Prorokově zahradě":

"Rostete ve spánku a svůj plnější život žijete, když sníváte. Neboť všechny vaše dny jsou naplněny jen vzdáváním díků za to, co jste dostali v tichu noci.
Často uvažujete a mluvíte o noci jako o čase odpočinku, ve skutečnosti je však noc dobou hledání a dobou nalézání.
Den vám dává sílu vedení a učí vaše prsty šikovnosti v umění přijímat. Ale je to noc, která vás uvádí do klenotnice Života.
Slunce učí vše, co roste, touze po světle. Ale je to noc, která to vše zvedá ke hvězdám."

Dichotomie mezi noční a denní polovinou člověka má vztah k hemisférám mozku. Je všeobecně známo, že mozkové hemisféry mají specializované funkce: levá je racionální, analytická, pravá intuitivní, syntetická; levá vypočítavá, pravá obrazná; levá je orientována na jazyk, pravá na vnímání prostoru. pravá polovina mozku má užší vztah k noční polovině člověka, levá k denní. ⁵⁾
Když muž mluví, je na počítačovém tomografu vidět větší tepelnou aktivitu v levé polovině mozku; když vypráví žena, jsou rozsvícené více centra v pravé polovině. Muž totiž dbá při projevu více o logický sled myšlenek, zatímco žena vlévá do vyjadřování více citu. Podobně při vnímání jazyka muž dbá v prvním plánu o samotný informační obsah slov, bez ohledu na to, jak jsou mluvené. Žena více vnímá zabarvení, atmosféru, citovou náplň slov, bez ohledu na jejich formální význam. Tak je schopna přijmout i "informaci mezi řádky".
Když rozstřihnete fotografii člověka na dvě poloviny a slepíte spolu dvě levé a potom dvě pravé poloviny obličeje, dostanete dvě fotografie dvou různých osob: nočního a denního člověka. Je zajímavé, že tyto dvě osoby mohou dávat najevo odlišné duševní nálady: jedna může být veselejší a druhá smutná, jedna bezstarostná, druhá sklíčená. Když je například levá veselá a pravá smutná, takový člověk se bude verbálně projevovat jako optimista; no pokud "vypnete zvuk", vidíte, že všemi neverbálními komunikačními kanály jako jsou mimika, gestikulace, držení těla, dává jeho duše najevo, že jí je do pláče. Když tomu člověku řeknete, že je nějaký smutný, jeho denní, racionální polovina to bude rázně popírat. Ale pokud promluvíte k jeho noční polovině řečí těla, tato okamžitě odpovídá opakováním gest a tělesných postojů vyjadřujících skleslost a beznaděj, a takto vám vyžaluje celý svůj bol. Je to jako byste mluvili dvěma jazyky se dvěma bytostmi najednou, z nichž jedna o druhé nic nevědí. Noční bytost může projevovat značně odlišné, někdy méně ušlechtilé, ale někdy i mnohem ušlechtilejší a vznešenější postoje než denní.
Jelikož denní polovina je mužská a noční ženská, je i způsob komumunikace u muže a u ženy odlišný. Zatímco muž se pozná kromě činů více podle toho, co říká a co si myslí, komunikuje žena spíše neverbalně.
Z toho vznikají i určité nedorozumění mezi marťanským a venušanským pohlavím. Muži se může zdát, že řekl ženě to, co chtěla slyšet; zatímco žena přitom mohla přijmout informace značně odlišného obsahu, protože má "přijímačku" nastavenou na noční kanál, zatím co on vysílá na denním. Zatímco muži vnímají "denní polovinu jazyka", tedy to, co z řečového projevu zůstane, když ho zachytíte na papír; žena vnímá "noční polovinu jazyka", intonaci, barvu hlasu, atmosféru, tedy to, co se zachytit nedá, co zůstává nevyřčené - a z toho čerpá informace.
Proto pokud v rytířských dobách bylo ctností ženy mlčet ve společnosti mužů, nebylo to proto, že by se nesměla projevovat; protože ona se projevovala a komunikovala velmi intenzivně, ale na neverbálním kanálu.
Vyjadřovacím nástrojem muže je mluvené slovo, jazykem ženy je řeč těla. Proto "muž miluje očima, žena ušima". Proto i platí, že vzhled manželek je formou neverbální komunikace mezi muži: prostřednictvím manželek komunikují jejich noční poloviny.

Nejen lidský mozek má dvě hemisféry - levou a pravou - ale i celá zemská bytost má dvě hemisféry, čili polokoule: západní a východní. Západní polokoule je více mužská, extenzivní, extrovertní; východní více ženská, intenzivní, introvertní. Západní je racionálnější, východní intuitivnější. Vědecko-technická revoluce přišla ze Západu. Od východu přicházejí náboženství ( "ex oriente lux"). Na Východě se technika více či méně kopíruje. A na Západě je náboženství de fakto jen formalismem. Na Východě je náboženství životní mízou, která určuje člověku dennodenně každý jeho pohyb. Na Západě se z něj stává odtažitý abstraktní systém, který ztrácí rozhodující vliv na každodenní život člověka.
Západní polokoule je aktivnější, asertivní; východní pasívnejší, receptivní. Na Západě jsme hyper-aktivní, pracujeme i v noci, bereme prášky na spaní, protože nemůžeme spát. Na Východě vedou rozjímavý způsob života a letargický pospávají i přes den. Američan žije v tom, že "čas jsou peníze". Nálada Inda je "věčnost, v níž jeden život nic neznamená".
Západní polokoule je více logická, systematická, analytická; východní více syntetická, iracionální, obrazná. Na západní polokouli se mluví analytickými jazyky (angličtina, francouzština, španělština, portugalština), na Východě flektívními a syntetickými jazyky. Abeceda západních jazyků má minimální počet znaků (kolem 25), blíží se strohému počítačovému kódu, sestávající jen ze dvou znaků: nul a jedniček. Směrem na východ znaků abecedy roste (indické dévanágarí má 50 písmen) a v čínštině a japonštině se stává takměř neohraničený: blíží se k hieroglyfickénu, obrázkovému písmu.
Na Západě neberou ducha dost vážně. V duchovní svět buď nevěří, nebo pokud ano, tak jen teoreticky. V praxi ne. Američan cestující v letadle se formálně sice může hlásit ke křesťanství, ale ve skutečnosti se bojí, že když letadlo spadne, že on "přestane existovat", že zemře. Naopak, je ochoten zaplatit i 100.000 $ aby po smrti zmrazily jeho tělo, nebo alespoň hlavu, protože věří, že až věda v budoucnu pokročí a podaří se tělesné ostatky oživit, že "on" bude žít dál! Americký člověk sotva chápe, co by to ten duch vlastně měl být, a duchovní svět, ráj, budoucnost si vždy představuje jen nějak technologicky, pozemsky.
Na Východě zase neberou hmotu vážně. Ind je schopen řítit se v přetíženém náklaďáku s porouchanými brzdami dolů kopcem a předat se do ochrany "božstev", neboť má celkem živý, hmatatelný pocit, že je "nesmrtelný", že se znovu narodí. Hmota je pro něj pouze iluze, "mája". Indický duch zase nechápe, načež je hmota potřebná, cítí se do ní zatažen jen nedopatřením a hodlá z ní čím dříve "vyvanout".
Tato západo-východní polarizace je zřetelná i v rámci bývalého Československa: Češi byli přece vždy ti chytřejší - Slováci ti citovejší. Díky tomuto rozdělení západní polokoule dosáhla obdivuhodné výsledky v ovládnutí vnějšího světa a východní v ovládnutí vnitřního světa. Na Západě mají nyní vše. Ale pociťují vnitřní chudobu. Východ měl odvždy vnitřní bohatství, ale vnější bídu.

Naznačeným způsobem byly obě polokoule vychovávány a vyvíjely se odděleně po tisíciletí. Odkdy však objevili jedna druhou, začalo se dít cosi zvláštního: zamilovali se jedna do druhé.
Pro západní mládež se stal přitažlivý orientální mysticismus. Naopak mládež na Východě nic nevidí na náboženstvích svých otců. Je fascinována západní technologií. Kalifornie, nejzápadnější kout ameriky, se stala světovým centrem New Age, baštou orientálních kultů. Naopak Japonsko, čili nejvýchodnější kout Asie, začíná dohánět západ ve vývoji hypermoderních technologií. Amerika udělala z mystických zážitků výrobní artikl - a Japonsko z technologického pokroku nové náboženství.
Nejzápadnější a nejvýchodnější kout světa jakoby si začali vyměňovat pozice; vlévají se do sebe jako vlny jinu a jangu v symbolu monády: v centru jinu se tvoří jang a uprostřed jangu se objevuje jin.
Takto se protiklady vzájemně oplodňují. Orient a Okcident jsou jako ženich a nevěsta, kterých nyní čeká svatební noc.

Kdyby však mělo dojít na obou stranách jen k samotné negaci, záměně extrémů, nemělo by to velký význam. Protože tak, jak je muž zbytečný bez ženy a žena bez muže, tak jsou i jednotlivé póly světové bytosti jedna bez druhé zbytečné. Perský světec Bahá’u’lláh zdůrazňoval, že "věda a náboženství jsou jako dvě křídla lidstva: ani jedno z nich samo nestačí na to, abychom vzlétly." Pokud by se nám nemělo podařit tyto dvě stránky lidství smířit a zasnoubit, lidstvo by nepřežilo své následující velké zlomové období - přechod k celoplanetární civilizaci.
Mezi denní a noční polovinou světa stále vládne dramatický rozkol a separace. Na jedné straně tu máme vědu bez svědomí; vědu, která ztratila jakýkoliv vztah k vyšším morálním, etickým a estetickým hodnotám; vědu, která určuje náš každodenní život a stává se v něm nebezpečnou hrozbou. Na druhé straně tu máme náboženství, které se bez vědy mění na pověru, na soubor naivních, dětinských představ; náboženství, které na každodenní život nemá žádný rozhodující vliv. Na jedné straně máme vědu a techniku, která slouží převážně jen na to, aby lidem umožnila ukájet zvířecí potřeby stále rafinovanejším způsobem; nejnověji dokonce vědu, která lidské neřesti "vědecky" zdůvodňuje a ospravedlňuje! Na druhé straně jsou zde mystické kroužky, sekty a církve, které na společenský a politický život nemají prakticky žádný vliv. Máme tedy: jednak bezduchý život - a na druhé - "duchovno" odtržené od života.
Tato propastná trhlina mezi světy nerozčesla jen světovou bytost na dvě osamělé poloviny; ale rozsekává vnitřek všech pozemšťanů nanejvýš podivuhodným způsobem: Dopoledne se ve svých zaměstnáních bez námitek podřizují bezcitnému, racionalisticko-hmotnářskému způsobu života - a odpoledne se účastní života ve všemožných církevních obcích, lóžích, jógických kroužcích.
Čím větší je citová prázdnota dopoledne, v zaměstnání, tím více se množí církve, sekty a esoterické kruhy odpoledne, v době volna. A čím racionalistická, všednější, omezenější je naše realita předpolední, tím absurdnější, iracionálnejším a fantastičtějším věcem jsme ochotni uvěřit odpoledne.
V neděli jsme "věřící" v církvi - ale přes pracovní dny v týdnu plně akceptujeme materialistický systém hodnot a ochotně se do něj vřazujeme. Představte si jen, že jeden a tentýž člověk, například vědecký pracovník, je schopen se ráno v laboratoři přeměnit pouze na jakousi mechanickou kalkulačku a nechat svou intuitivní polovinu vymknutou za dveřmi - a večer před vstupem do kostela u dveří zase odkládá svůj zdravý rozum! Co neví, že kdyby ve své vědecké práci cilevědomě využíval i svou intuitivní složku, že by se jeho výzkumem otevřely netušené perspektivy? A že kdyby při náboženské kázání nevypínal svůj mozek, ale snažil se také rozumět, co se tam říká, že až poté by jeho náboženství za něco stálo?
Tento velký rozkol se projevuje v naprosto všech oblastech. Vezměme si například komunitu ufologů. Ufologická komunita se rozpadla na dvě části: na vědecké racionalisty a na astrální kontaktéry. Ti první mají dobré předpoklady na systematickou vědeckou práci, střízlivý, nezaujatý úsudek - ale nemají kontakt. Shromažďují informace o světelných úkazech na nebi, měří složení nějakých slitin, staví gigantické radioteleskopy - úplně zbytečně. Spojení s mimozemskými bytostmi nemají. To, že existují jiné dimenze, že mimozemšťané nejsou nikde daleko, ale blízko, že žádné radioteleskopy stavět netřeba, to nechápou.
Ta druhá skupina má naproti tomu spojení, ale je zcela neschopná informace, které pomocí tohoto spojení získává, střízlivě posoudit. Tato skupina není schopna zjistit ani to, kdy jde skutečně o kontakt a kdy o iluzi a její informační materiál je zmatený, mnohoznačný, nepoužitelný.
Tedy ti první mají metodu, ale nemají objekt; a ti druzí mají samotný objekt, ale nevědí, co si s ním počít.
Kdyby si jedna a druhá strana chtěli dát navzájem to, co jim chybí, odstartoval by se v ufologií nevídaný pokrok. Jenže ti levo-hemisféroví ufologové, kteří by těch pravo-hemisférových právě měli ukáznit pomocí exaktní racionality, se jim místo toho posmívají, že jejich výpovědi jsou takové zmetkovité a mnohoznačné, a snaží se od nich distancovat. A ti pravo-hemisféroví se na ty levo-hemisférové zase dívají svrchu, protože "vůbec nic nepochopili". Nechápou, že jejich projevy a výpovědi jsou opravdu takové zmatené a nekonkrétní, že by se nedaly realizovat ani při nejlepší vůli.

Vážení, něco hodnotného, ​​něco nového může vzniknout pouze tehdy, když se ten jeden a ten druhý svět do sebe vlévají a navzájem oplodňují. ⁶⁾ Jeden bez druhého ztrácejí oba světy smysl a odumírají!
Duch bez hmoty je nekonkrétní, hmota bez ducha je neživá. Když tyto dva světy nespojíme, budeme muset žít na jedné straně vždy jen bezduchý život a na té druhé duchovno odtržené od života. Pouze pokud je dokážeme spojit, budeme žít - poprvé - duchovní život!
Jen v harmonickém vyvážení, v bodě rovnováhy mezi jedním a druhým může nastat tvorba; pokud mluvíme skutečně o tvorbě něčeho nového. Vysvětlíme si to na příkladech z umění:
První příklad. Pro americké indiány jsou charakteristické bubny; rytmické tance bez melodie. Na jihoamerické Sambě jaká se tančí v Riu, je nejdůležitější rytmus: rytmus je na ní to vzrušující. Pro Indii jsou naopak charakteristické táhlé melodie na strunných nástrojích, při kterých se rytmus ani nedá pořádně identifikovat. Západní polokoule má o něco větší vztah k rytmu a východní k melodii. Ale něco takového úžasné, jak klasická hudba, kde jsou melodie i rytmus oba plnorozměrné, mohlo poprvé vzniknout jen v Evropě!
Druhý příklad. Západ inklinuje více ke konkrétní malbě. Něco takového jako fotorealismus mohlo vzniknout jen v Americe: malby, v kterých je smysl pro detail doveden do takové dokonalosti, že se nedají rozeznat od fotografie. Indické miniatury oproti tomu působí naivně, čínské postavy a krajinky abstraktně, skoro symbolicky. Zen například vyjadřuje velmi hluboké myšlenky minimální formou. To však někdy znamená, že ty hluboké myšlenky zůstanou ležet ladem, protože jich již nikdo druhý nepochopí. Na druhé straně umělecký realismus je krajnost, která také ztrácí smysl. Celkem fotorealistická malba se totiž dá mnohem jednoduše a bez námahy nahradit fotografií. Malba má smysl pouze pokud je něco mezitím: musí mít i formu, ale i vlastní myšlenku.
Třetí příklad: Hollywoodská kinematografie propracovala techniku filmových efektů perfektně. Filmové scénáře však za efekty daleko zaostávají. Na východě naopak: hluboké témata leží ladem, nebo nemají takovou formu, jakou by si zasloužili.
Čtvrtý příklad je z náboženského života: Na západě je běžnější modlitba, na východě meditace. Modlitba je aktivní, asertivní; meditace pasivní, receptivní. Při modlitbě člověk mluví a Bůh poslouchá. Při meditaci člověk poslouchá a Bůh říká. Na západě je častější chybou to, že věřící se až "zuřivě" modlí, přikazuje Bohu: "Dej, aby se stalo to a to!" Ale jestli to, o co žádá, je také správně, zda je to skutečně v souladu s Boží vůlí, na to se zapomíná ptát.
Naproti tomu orientálec se snaží zcela vymazat své osobní já, nic nechtít, ztišit se, aby lépe slyšel Boha. Když se však potom zříká všech činů a každé aktivní osobní účasti ve světě, zůstanou jím přijaté pravdy zase bez užitku, protože nezasáhnou do života.
Modlitba a meditace nemají jedna bez druhé smysl. Smysl mají pouze tehdy, když se rytmicky jedna s druhou střídají jako tlukot srdce nebo tikot kyvadla: při výchylce k pasivnímu pólu (meditaci) se člověk vyprázdní a nabere inspirace jako nádoba; pak je však musí přepracovat přes vlastní já a při výchylce k aktivnímu pólu (modlitbě) vystřelí výsledek po ohnivém šípu své vůle zpět do duchovních světů.

Co jsme dosud řekli, se dá shrnout následovně: Západ má velkou schopnost aplikovat něco hmotně, ale příliš se nezamýšlí nad hlubším významem věcí. Východ zase přijímá vysoké duchovní pravdy, ale má jen malou schopnost je prakticky aplikovat.
Jenže, dámy a pánové, co je platná velká moudrost, kterou nikdo neaplikuje do praxe; a co jsou platné rozsáhlé aplikační projekty, které nejsou moudré?
Ptejme se: Která země nebo země mají nyní nejlepší schopnost spojit přijímání duchovních pravd s jejich praktickou aplikací; kde jsou nejlepší předpoklady k tomu, aby vzniklo něco duchovní i prakticky realizovatelné zároveň?
Přátelé, často se mluví o tom, že Země je živý organismus; Gaia hypotéza a podobně. Jenže to nemá žádný velký význam, pokud se neřekne konkrétně, kde má ten organizmus které orgány. Představte si lékaře, který by neustále zdůrazňoval, že člověk je křehký živý organismus, ale nevěděl by, kde má pacient srdce a kde žaludek.
Lidský organismus se skládá ze tří autonomních, ale vzájemně úzce spolupracujících systémů. Je to:

1. nervově-smyslový systém, který má centrum v hlavě;
2. rytmická soustava, t. j. dýchání a krevní oběh, s centrem v hrudi;
3. systém látkové výměny a údů.

První z těchto systémů - nervově-smyslový - má člověk plně pod kontrolou vědomím. Ten patří k denní polovině člověka. Třetí - látková výměna - se dá vůlí ovlivňovat nejméně. Ten představuje noční polovinu člověka. A mezi těmito dvěma je rytmický systém - srdce a plíce - který je zčásti řízen vegetativní a zčásti pod vlivem duševní činnosti člověka, a který zprostředkuje mezi oběma zbývajícími rovnováhu.
Ve světovém organismu se tato trojčlennosť projevuje jako Amerika- Evropa-Asie, nebo Západní, Střední a Východní Evropa. ⁷⁾
Podívejte se, evropská kultura osciluje s periodou 200-300 let mezi racionálním a iracionálním, mezi orientací na vnější a na vnitřní svět:

1. gotika - celkem obrácená vzhůru, do duchovního světa
2. humanismus a renesance - obrátila pozornost na pozemský život
3. baroko - znovu obrácený dovnitř
4. materialismus 19. a 20. století - orientace na vnější svět.

Evropa přijímá impulzy zprava i zleva, vyvažuje jich, zpracovává a propracované předává dál. Každá dovnitř obrácená perioda je jako nádech nebo diastola, při které čerpá z duchovních světů, a každá navenek zaměřena perioda jako výdech nebo systola, při níž se to vše přetvoří na hmotnou kulturu a zároveň naberou zkušenosti, které se v následující zvnitřněné periodě zpracují. Země má své duchovní srdce - které bije!
Naše země byla začleněna 30 let do kapitalistického bloku (1918-1948) a dalších 40 do komunistického (1948-1988). A speciálně Slovensko má nyní to privilegium, že patří ekonomicky do západního bloku a vojensko-strategicky je stále svázané s východním. Stojí právě na tom rozhraní mezi dnem a nocí, v té vzácné chvíli, kdy jestřábí žena a vlčí muž mohou na okamžik zahlédnout jeden druhého.

II.

III.