II.

Pri pohledu na mapu světa vidíme po obou stranách velké celky. Na západě: Kanada, Spojené státy, Brazílie. Na východě: Rusko, Čína, Indie. A v Evropě, na malém kousku země, se tísni 40 států a odehrály se tam dvě světové války. Proč je to tak?
Vysvětlili jsme si, že mezi Západem a Východem existuje protiklad: Západ je orientovaný více "dolů", navenek, do hmotného světa a Východ více "nahoru", dovnitř, do duchovního světa. Nyní vás chci upozornit ještě na jeden protiklad: protiklad mezi individuálností a kolektivností.
Myslím, že netřeba mnoho říkat, abyste se mnou souhlasili v tom, že Západ inklinuje k individualismu a Východ ke kolektivismu. V kapitalismu je na prvním místě jednotlivec, v komunismu to byl kolektiv. Na Západě obětují kolektiv jednotlivci; na Východě jednotlivce kolektivu. V Americe pokud jeden soukromý majitel nedovolí, aby přes jeho pozemek vedla dálnice, musí kvůli němu postavit nadjezd nebo objížďku, a pak miliony řidičů obcházejí pozemek jednoho člověka. Naopak v Sovětském Svazu pokud jste se chtěli někde najíst, zjistili jste, že nemůžete, protože všechny jídelny byly "dlja gruppy", tzn. jíst se mohlo pouze skupinově, jednotlivec nebyl zcela platným členem společnosti.
Tedy Východ je sice duchovní, ale toto duchovno je kolektivní. Západ je individualistický, ale tyto individuality jsou (až na výjimky) pouze hmotné.
Na Východě jsou velké celky, protože jsou do jisté míry ještě kolektivní duší. V Orientu široké masy po tisíciletí opakují po svých praotcích velké moudrosti ale i velké pověry. Je těžké Orient z této skupinami nové setrvačnosti vytrhnout, neboť míra samostatného myšlení je tam minimální. Japonec, když se má rozhodnout pro něco nového, nepředvídané, musí se jít zeptat svého šéfa. Na druhé straně na západě si zase příliš mnoho lidí myslí, že jsou od svého šéfa chytřejší.
Na Západě jsou už zase velké celky, neboť zde se lidé shodnou na společné bázi dolaru, bez ohledu na duchovní rozdíly. Duchovní skutečnosti na Západě už de fakto do života nezasahují.⁸⁾ K duchovním tradicím svých předků na Západě buď nemají až tak velkou úctu, jako na Východě nebo takové dlouhodobější tradice zcela chybí. Heslem Západu není tradice ale pokrok, resp. změna, o níž se někdy neoprávněně domnívají, že je pokrokem. Takže zápaďák sice myslí samostatně, ale pouze v hmotné oblasti.
Nejcennějším předmětem Tibeťana je obrázek Dalajlámy. Najcennějším předmětem Američana je dolarová bankovka. Na Východě respektují osobnosti, velkých duchů, jejichž povyšují na božstva a následují jich jako jedna skupinová duše bez ohledu na pozemské následky. Vzpomeňme si jen na nesmrtelného Lenina, kult Stalinovo osobnosti, poloboha Mao-Ce-Tunga nebo potomka bohů Hiro-Hita.⁹⁾
Na Západě poslouchají toho, kdo platí bez ohledu na to, kdo to je. Osobnost je skromně v pozadí, zato banky jsou všemocné, a ty vládnou stejně totalitně, bezohledně a destruktivně jako kterýkoli orientální despota.
Západ má instinktivní odpor k omezování vůle jednotlivce. Z toho důvodu vystupují Spojené státy jako garant demokracie a lidských práv ve světě. Jenže tato západní demokracie je spojena s materialistickou smrtí! Na druhé straně Východ je zárukou, že nevyschne pramen duchovního života. Ale toto duchovno je spojeno s hrozbou kolektivního šílenství.
Podívejte, na Východě máme samých "vysoce duchovních" lidí. Ale oni jsou duchovní tak, že vám nikdy nevědí říct nic jiného, ​​než jen to, co řekl jejich mistr. A na západě máme samé individuality. Ale ty individuality jsou individualitami pouze v hmotné oblasti. Touhou amerického člověka je stát se v něčem první, jednička. Ale v čem, na tom už nezáleží. Někdo se například stane první v tom, že zkonzumoval největší počet zákusků na světě - a zapíší jej do Guinessovy knihy rekordů.
Milí přítomni, loni na tomto místě odezněla přednáška "Kdo je člověk. O významu života."¹⁰⁾ Mluvili jsme v ní o tom, že celá tato planeta je jako loď, která se vydala na stotisícroční plavbu vesmírným prostorem. Vyplula hledat Zlaté rouno a musí proplout mezi Skyllou a Charybdou, t. j. ani příliš blízko světlého principu, ale ani příliš daleko od něj. Že naše Země ve svém vývoji opisuje obrovský kruh, při kterém se nejprve noří z ducha do hmoty a pak se vrací zpět do duchovních světů. Neboť jen na rozhraní těchto dvou říší nám vzniká obrovské nebezpečí, ale i obrovská šance vyvinout vlastní, svobodné já a vrátit se do Světla jako duchovní individuality. Příliš blízko centrálního slunce je tlak světla tak silný, že tam člověk sice měl život, ale neměl svobodu. A příliš daleko od světla člověk nabývá svobodu, ale hrozí mu duchovní smrt.
Orientální člověk má sklon vstupovat do duchovního světa, jenže předčasně, když ještě nemá vyvinutou dostatečně silnou osobnost. Potom zažije cosi jako oslnění duchovními bytostmi, které tam potká, přičemž vlastní osobnost ztratí. Může se jen "rozplynout do nirvány ".
Ani když je příliš málo, ani když je příliš mnoho světla, není nic vidět. Když je příliš mnoho světla, vše se vám slévá v jedné oslepující záři a nic nevidíte. Ale v přílišné tmě už zase není nic vidět. Jen rozhraní světla a tmy nejkontrastněji vystoupí do popředí obrysy všech věcí, takže člověk si je může nejlépe uvědomit. V té kouzelné chvíli, na rozhraní mezi dnem a nocí, ráno za svítání nebo večer za soumraku zanechá hra světel a stínů v našich duších ten nejhlubší dojem.
Přátelé, svobodná duchovní individualita, čili člověk, který je i duchovní, ale i samostatnou osobností, se rodí tehdy, když se mu podaří uvést do rovnováhy tyto dvě síly, které působí z Východu a ze Západu. Pravdaže, na Zemi byly a jsou duchovní individuality, ale to byly zatím jen jednotlivci, zasvěcenci. No pokud má takovým zasvěcením poprvé projít nějaký národ jako celek, musí být bezpochyby do světového organizmu zasazen na takovém místě, kde dochází k rovnováze mezi uvedenými dvěma silami.
Celá tato země a každý z nás je jako Daidalos a Ikaros: pokud se chce dostat z labyrintu, musí si vlastnoručně zhotovit křídla a proletět oceán za svou svobodou, ale ani příliš blízko slunce, protože by se mu roztopil vosk mezi perutěmi, ani příliš nízko nad mořem, protože by mu zvlhly křídla od vodních par a pak by klesl do vln oceánu.
Nebo jak to překrásné vyjádřila Annick de Souznelle:

Přátelé, co jsem dosud řekl, jsou pozorování, které jsou očividné. Jenže jak je vůbec možné, že taková "geografie duševna" funguje? Co je za tím? Dohlíží snad někdo na to, aby se duše s určitým duševním založením rodily na určitých místech na Zemi a duše s jiným založením na jiných místech? Jak to, že světonázorové, kulturní a politické proudy, které přicházejí ze Západu, mají určitou společnou charakteristiku a ty z Východu zase svou? Organizuje to někdo? Děje se to samo od sebe, náhodou? Co stojí za světovým politickým děním?
Lidé se ve vztahu k této otázce dělí zhruba řečeno na čtyři skupiny. První skupinu tvoří ti, jejichž životní náplní je jen pracovat a po práci se rozptýlit nějakou osobní zálibou. Širší společensko-politické souvislosti je nezajímají. Necítí za ně žádnou spoluodpovědnost. Výše uvedenou otázku si tedy vůbec nekladou.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří se zajímají o politiku a veřejný život. Sledují světové a vnitropolitické dění v novinách, rozhlase a televizi. Tito lidé věří, že to, co jim je předkládané v médiích, je skutečné v tom smyslu, že v těchto televizních debatách se opravdu rozhoduje o světovém dění. Na to se pak rozčilují a debatují, že ten nebo onen politik měl namísto něčeho udělat něco jiného atd. A to jim stačí.
Třetí, už mnohem menší skupinu, tvoří ti, kteří "přemýšlejí dále". Pokud totiž přemýšlíte dál, velmi brzy přijdete na to, že verze, která je nám předkládána v masmédiích, obsahuje příliš mnoho příliš vážných nesrovnalostí. Jak to, že například během Sametové revoluce nejvyšší státní představitelé jako Miloš Jakeš a ani politbiro ÚV KSČ do poslední chvíle netušili, odkud fouká vítr a co se jde dít? Tak kdo pak vlastně řídil tento stát, když to nebyli oni? Jak to, že KGB spolupracovalo s CIA na převratu ve Východní Evropě? Tak bojovali skutečně jedna proti druhé nebo ne? Jaký mají vlastně cíl? Nebo drželi spolu celkem od začátku? Jak to, že Lenin byl připravován na svou roli ve Švýcarsku a v Itálii a pak pod zvláštní ochranou kancléře Luddendorfa ho v zapečetěném vagonu dopravili přes celé Německo do Petrohradu, aby tam organizoval revoluci? Byla snad VŘSR jen pokus o oslabení ruského protivníka v 1. světové válce, který se západním mocnostem vymkl z rukou a vznikl z toho komunismus? Komunismus přece nevznikl náhodou. Lenin uskutečnil to, na čem 80 let před ním cílevědomě pracovali Marx a Engels. Znamená to, že marxismus vznikl v Marxovy hlavě? Ne! Marx byl členem tajného řádu tzv. iluminátů. Zachoval se dokument toho řádu z roku 1750, ve kterém jsou počínaje zespolečenštění výrobních prostředků obsaženy všechny nosné ideje programového prohlášení komunistické strany. Když Marx s Engelsem v roce 1848 vydali Komunistický manifest, byly jen těmi, kteří to (po dopracování detailů) jako první prezentovali veřejně. Tedy komunismus existoval již před rokem 1848, ale jen ve formě esoterické doktríny. Vidíte to? Tady jsme nyní v tom bodě, kde se nám celkem zřetelně před očima začíná prolínat svět ezoteriky a svět politiky.
I Hitlerova Třetí říše měla esoterické pozadí. Spojili se v ní tibetské okultní bratrstva černé ruce s tajnými společnostmi Západu. (Hákový kříž je svastika, tibetský symbol štěstí, jen obrácený: svastika je levotočivá, hákový kříž pravotočivý.) Je všeobecně známo, že Hitler měl extatické vidění, že byl při svých sugestivních projevech k masám v jakémsi druhu transu, že se při svých vojenských taženích snažil spoléhat na "prozřetelnost" a na magické síly. SS, které bylo tepnou nacistické mašinérie, bylo organizováno jako kněžská hierarchie. Hlavním stanem SS byl tzv. hrad Grálu v Německu při Paderborne. V tomto hradě byla například kruhová rotunda, kterou dal postavit Himmler. V jejím akustickém středu hořel oheň a dokola bylo 12 kamenných lavic, na kterých společně meditovali dvanáct nejvyšší hodnostářů-kněží SS, aby navázaly spojení s "nordickým duchem". Přesně než dvanáct rytířů kulatého stolu krále Artuše nebo dvanáct apoštolů.
Kdo má tedy dost odvahy, aby se dostal na tuto třetí rovinu, odhalí se mu další, zcela nový svět. Přijde na to, že vše, co se dělá, má v skutečnosti ještě nějaký úplně jiný význam, než jen ten, o kterém se mluví. Takoví lidé pak vyprávějí o tom, že jsou to tajné bratrstva, slobodozednické lóže, zpravodajské služby, kapitálové skupiny, židovství, Bilderbergovci, Rockefellerovci apod., kteří stojí v pozadí a odtud prý tahají nitky.
V pořádku. Jenže co by vlastně mělo být definitivním cílem těchto neviditelných bratrstev a spiknutí? Obyčejně se předpokládá, že je to egoistická touha po moci, úsilí o světovládu apod. Kdo však sleduje světové dění do hloubky, musí si uvědomit, že určité přípravy na politické a myšlenkové převraty, různé politické incidenty vypadající jako náhody, příprava kádrů - že to vše se odehrává jakoby cílevědomě nejen roky a desetiletí, ale staletí předem! A já se teď ptám: Která skupina lidí-egoistů by prosím vás dnes pracovala na přípravě nějakého plánu, který se má uskutečnit až za 50 nebo 500 let? Komu záleží na tom, co se uskuteční sto nebo dvě stě let po jeho smrti?
Pánové, nitky světového dění vedou ve skutečnosti ještě mnohem, mnohem dále za tajné služby a bratrstva - daleko za hranice viditelného pozemského světa. Tam se sbíhají v rukou těch, kteří znají celý Plán a kterých můžeme proto nazvat skutečnými knížaty. To jsou ti, pro jejichž tisíc let je jako jeden den a proto nedbají plánovat i na tisíciletí dopředu!
Ani politici, ani zednáři, ani Židé a ani žádné tajné či veřejné lóže na zemi neznají Poslední účel; jsou to pouze níže figury na šachovnici, které vykonávají krátkodobé úkoly bez poznání globální taktiky.
No ne abyste si nyní mysleli, když mluvíme o tom, že světové dění je řízeno, že lidé jsou řízeni bezmocně jako loutky. Každý člověk má svobodnou vůli, každý se rozhoduje sám. Ale! Lidské rozhodování je svobodné ve skutečnosti pouze tehdy, když vychází z hlubokého a širokého poznání souvislostí a dokáže být neovlivněné starostí o hmotnou existenci a tělesné vášně. Lidé se však rozhodují právě z nevědomosti, strachu a zištnosti. To je to slabé místo, prostřednictvím jehož nás démonické inteligence stále mohou ovládat s naším vlastním souhlasem: prostřednictvím našich slabostí!
Ovšem každý takový člověk, který někde slouží zlu - a to jsme v rozdílné míře skoro všichni - má nějaké důvody pro to, co dělá: jedni to dělají za peníze; druzí se nechají zastrašit hrozbou vydírání; a třetí z nadšeného idealismu, neboť věří, že to nebo ono je správné. ani jeden z nich si však neuvědomuje, že jeho drobný čin je součástí nějakého širšího úmyslu.
Když se budeme pokoušet změnit svět jen nějakou vnější činností, nějakým politikařením, zakládáním klubů nebo spikleneckých organizací vyplýtváme jen energii na nic. O tom se přesvědčilo již dost z nás. Neboť ten, který hraje proti nám, je tou najvychytralejšou bytostí ve vesmíru a má spočítané vše na více tahů dopředu, než si myslíme. Bylo by to jen zbytečné přemisťování předmětů na fyzické rovině. Když však přestaneme pobíhat a organizátorčiť a začneme provádět skutečnou - duchovní práci, když dokážeme něco v sobě zapřít a změnit od základu, kdy se náš poznávací, citový a morální obzor obohatí o nějakou zcela novou kvalitu, tehdy uvádíme do pohybu příslušné hierarchické bytosti ve vyšších světech a měníme nejen svou osobní, ale i národní karmu, zapříčinil cosi, z čehož pak také všechny tajné služby a lóže musí vycházet jak z čehosi daného, ​​s čím musí počítat jako s daností, čemuž se musí podřídit.
Pád komunismu se například neodehrál jen kvůli tomu, že lidé cinkali klíči - neboť takových by ještě před několika desetiletími byly jednoduše popravili jako vlastizrádce - ale díky změněné neviditelnému klimatu, která toto cinkání umožnilo, které se utvořilo z obětí všech těch, co sedmdesát let prolévali svou drahocennou krev za Pravdu a přinutily tak temné mocnosti v nefyzické světě k ústupu.
V CIA je například složka, která přímo čerpá informace od tzv. mimozemšťanů. Jenže ti chlapci tam ve skutečnosti nevědí, zda jsou to opravdu mimozemšťané nebo kdo vlastně. Je zajímá jen pragmatický, krátkozraký užitek, který z toho mají.
V Indii existovala fanatická sekta, tzv. thugové, škrtiči. Vybírali si podle určitých znaků oběti, které pak rituálně vraždili na počest bohyně Kali. Verze pro lidi, kteří přemýšlejí jen do druhé roviny, je ta, že to byly prostě fanatici, blázni. Ano, ti, co vraždy vykonávali, ti ano. Ale pánové, to není všechno! Neboť ti, co tu sektu založili a iniciovali, velmi dobře věděli, co dělají! Pokud totiž člověk zemře předčasně, zůstává mu určitá rezerva éterických sil, které mu umožňují setrvat v éterické sféře na Zemi asi tak dlouho, jak by byl na Zemi zůstal, kdyby byl žil.
A tento nadbytek éterických sil se pak dá využít k tomu, aby se "Duše zemřelých" zjevovali jasnovidcům a médiím v různých spiritiských kroužcích a bratrstvech po celé zemi. A do těchto bratrstev a k těmto jasnovidcům se zase chodí radit lidé, mezi nimi i vysoce postavení prominenti. A ti si pak myslí, že dostávají zprávy z nějakého "vyššího" světa.
Přátelé, pokud se vám někdy zdá, že se něco děje jen tak, náhodou, beze smyslu, tak si můžete být jisti, že je to tím, že jste něco nepochopili. To si klidně můžete zapamatovat jako pravidlo.
Kdo se tedy usiluje vyletět na křídlech svého ducha ještě dál a povznese se nad každou zištnost a jednostranné vnímání světa, tomu se před očima odhalí čtvrtá, tentokrát již pozemsky neviditelná rovina. Uvidí, že pyramida světového dění pokračuje za hranicemi viditelného světa celou hierarchií duchovních bytostí, které si zde na Zemi prostřednictvím svých pomocníků budují sféry svého vlivu, opevnění a bašty jedna proti druhé. A bude se mu odhalovat i stále hlubší smysl celé této záhadné a komplikované šachové hry.
Vážení, to, co je dnes předmětem jednání politiků a vojenských stratégů, to bylo včera jen diskusním tématem v elitních kroužcích intelektuálů, předmětem zájmu informačních služeb nebo učením nějakého tajného společenství; a to bylo předevčírem inspirované z neviditelna na to vybraným, vhodným osobám. Osvětlíme si tento proces ještě jednou, jak se odehrával v dějinách, tentokrát v opačném postupu - od ducha k hmotě; abychom pochopili původ zmiňované polarizace mezi Východem a Západem.
Kdo řídil světové dění v časech před Atlantskou katastrofou? V té době byli lidé jasnovidní a viděli bytosti, které my nevidíme. Uctívali je a poslouchali jako bohů a polobohů. Tyto bytosti se zjevovali v tzv. orákulách. Orákulí bylo několik. A mezi nimi tu byli dvě mocné bytosti, z nichž jedna působila od Východu a budovala si své bašty na území Lemurie, v prostoru dnešního Indického oceánu. Později začala působit od Západu druhá, která si budovala své bašty naproti v oblasti Atlantiku, v Atlantidě. Éterické siločáry této bytosti působily ze středu Země a ze Západu. A astrální siločáry té první proudily shora a z Východu. Tak se lidé, kteří přicházeli na zem, museli inkarnovat tak, že ti, kteří měli silnější rozvinutou éterickou, denní polovinu své bytosti, se museli inkarnovat více na západě; a ti, co měli silnější astrální neboli noční polovinu, zase na východě. ¹¹⁾
Co se však stalo po pádu Atlantidy? Jasnovidné síly lidstva začaly ustupovat. Už ne všichni mohli vidět všechny bytosti tak, jak doposud, ale jen někteří. V prvním poatlantickém období, v Protoindii, to byly rišiové čili žreci, kteří viděli. Tito byli bezprostřední zákonodárci celého Společenství. Za dob staré Persie to byly mágové, v Egyptě pak už celá hierarchie kněží. V té době už i samotní kněží začali ztrácet své jasnovidné schopnosti a tak vymýšleli stále složitější způsoby, jako by jim božstva mohli dát svou vůli najevo alespoň nepřímo, např. prostřednictvím zvířat - věštili z letu ptáků nebo zvířecích vnitřností; protože zvířata sice nemají intelekt, ale jsou jasnovidné, takže mohou sloužit jako média. Oblíbenou divinační technikou našich slovanských předků například bylo, že před vstupem do války a při jiných důležitých rozhodnutích nechali zvlášť na to vychovávaného bílého hřebce překročit kopí zabodnuté do země, a rozhodly se podle toho, zda ji překročil pravou nebo levou nohou.
Takto se ony vyšší bytosti, když se staly neviditelné, na začátku árijské epochy stáhli do pozadí - a před ně se postavila hierarchie kněží, věštců a obětníků, kteří ze svých chrámů, věštíren a obětních míst řídili chod společnosti. Kolem každé z těchto bytostí, každého božství, se utvořila samostatná kněžská linie, která byla pozemsky viditelnými ústy a výkonným orgánem této bytosti na zemi.
A tak na konci třetí poatlantskej epochy zde vidíme dvě velké skupiny mystérií: Na Východě v Řecku a v Egyptě tzv. mystéria ducha nebo světla a na Západě keltské mystéria země. Ty první mystéria byly inspirované shora, z hvězd; ty druhé zdola, ze země. V Egyptě a Chaldejsku se život řídil podle oběhu nebeských těles; práce se začínaly a končily, když nějaká hvězda vycházela nebo zapadala za obzor. Naproti tomu rytmus keltských svátků (Imbolc, Beltane, Lughnasadh, Samhain) byl docela svázaný s ročním cyklem země a se vším, co ze země vyrůstá. Obřady se konaly například v době sklizně nebo v době sběru nějaké plodiny či květin.
V té době se oddělila i světská a církevní moc, které byly do té doby spojené. Faraón byl ještě nejvyšším duchovním i světským vládcem. Na začátku čtvrté poatlantskej epochy kněží předali žezlo světským panovníkům, císařům a králům; nepřestávali však působit z pozadí, jako poradci a instruktoři, církevní otcové a svatí muži, ze svých klášterů a pousteven. Světská moc vytvořila něco jako další, třetí vnější clonu, kulisu, ale kněžství, rozličná bratrstva, svobodní zednáři atd. stále udržovali spojení s původními mystériami starověku.
Na přelomu čtvrté a páté poatlantskej epochy pak vidíme dvě společenské síly, které se dostaly do konfliktu: šlechtu a buržoazii. Šlechta je potomkem původních mystérií ducha a buržoazie padlá podobou původních mystérií země. Šlechta odvozovala svůj původ od velkých osobností, mýtických zasvěcenců, ne-li rovnou od bohů a zakládala si hlavně na tradici, na ideji. Šlechtic mohl být i chudý, a stále byl šlechtic, z titulu svého původu. Šlechta se udržela nejdéle na východě.
Buržoazie vznikla na západě a odvozovala svůj původ od toho, kdo má kolik majetku, od toho, kolik obilí má v sýpce, kolik zlata, stříbra a rozličných nerostů vytěžených ze země má v pokladně. Buržoustem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, ale pouze tehdy, pokud měl peníze.
Pochopit západní svět znamená pochopit hospodářský život; pochopit východní svět znamená pochopit ideologii.
Mezi těmito dvěma tábory nastal konflikt o moc a šlechta musela v západních zemích předat své dědičné právo vládnout do rukou buržoazních parlamentů a politických stran. Proti tomuto vítězství buržoazie se zase na východě, na půdě carského Ruska, zvedla mohutná protivlna, která nechtěla, aby byl svět utvářený na principu "kdo má peníze, má pravdu " ale na principu ideologickém. Tak se tu ocitli v 20. století kapitalistický a komunistický tábor, západní a východní blok, v "nesmiřitelném protikladu".
Jak vybírali své kádry kapitalisté? Na principu majetku a na principu odbornosti, čili schopnosti majetek vytvářet. studovat může jen ten, kdo má na to peníze; vedoucí místo dostane tehdy, pokud je dobrý odborník, pokud je schopen a jeho činnost prakticky vynáší; bez ohledu na to, v co věří, zda je nevěřící nebo zda vyznává něco nemorální.
A jak vybírali své kádry komunisté? Na to, aby někdo mohl studovat, nepotřeboval peníze, ale musel mít ten správný původ. Aby se dostal na vedoucí místo, nemusel být odborník, mohl být i neschopný, hlavně že byl věrný straně, věrný ideji.
Právo na život mají v kapitalismu jen ti, co mají peníze. V komunismu ho měli jen ti, co byli na správné straně.
Pánové a dámy! Ty bytosti, které působily v časech Lemurie a Atlantídy, nepřestali působit jen proto, že jsou neviditelné! Ony působí dodnes nezměněným způsobem, jen jejich působení se v každé kulturně-historické epoše metamorfovalo, a postupně zastíralo, neboť se oblékli více vrstvami jakýchsi vnějších plášťů či kulis, tvořených různými hnutími a institucemi. V dnešní době jedním z nástrojů té bytosti, která působí ze středu země a ze Západu, je zpravodajská služba Spojených států amerických - CIA. A jedním ze současných nástrojů té bytosti, která působí shora a od Východu, je ruská zpravodajská služba, čili KGB.
Dnes říkáme, že protiklad mezi kapitalismem a komunismem je překonán. Jenže co to vidíme? Co říkal Michal Kováč v televizi? Mluvil o "beznadějné polarizaci mocensko-politických zájmů, kterou již pravděpodobně nemůže překonat žádná politická iniciativa". Apeloval na "inteligenci, která by pro svou blízkost k duchovním hodnotám snad dokázala pomoci vymanit se z černobílých politikých siločar a obnovit životní procesy v zemi dříve, než se sesune na okraj propasti." Zdůrazňoval, že "to, co Slovensko nejvíce potřebuje, je nekonfrontační atmosféra a návrhy, které jsou dostatečně nadstranické, nevážou se jen k jednomu politickému táboru, a dokáží překonat současnou politickou rivalizaci."
Dámy a pánové, mezi čím a čím je to ta konfrontace? No přece mezi koalicí a opozicí. Jakou opozicí? Opozice je ta, která se nás snaží integrovat do západní Evropy na hospodářské bázi. A jakou koalicí? Koalice je ta, která k integraci do Západní Evropy přístupuje laxněji a snaží se alespoň udržet rovnováhu utužením spojnic s Východní Evropou na bázi ideje národnosti a slovanství. Jak argumentuje opozice? Více racionálně, odvolává se na zdravý rozum a podobně. A koalice? O něco více emocionálněji. Na setkáních se společně zpívá, recitují básně, vzpomíná minulost. Jaký je kádrový princip opozice? Je to odbornost bez ohledu na ideologický profil; podmínka je jen to, že se bez reptání zapojí do výrobně-hospodářské a finanční mašinérie. A jaký je kádrový princip koalice? Ideologický: prvořadé je to, aby dotyčný byl proslovenský, pronárodní, ne protinárodní.
A tento rozkol mezi kosmopolitním a národním táborem se vyhrotil v konfliktu mezi prezidentem Michalem Kováčem a premiérem Vladimírem Mečiarem, jehož jsme byli v nedávné době svědky.

Mluvili jsme o tom, že ze Západu a z Východu působí dvě protichůdné centrály duševně-duchovních sil. Rozumějte mi však dobře. Nejde nám zde nyní o to, že by jedna z těch dvou bytostí, ta západní nebo ta východní, měla být ta špatná a ta druhá ta dobrá; nebo že by obě měly být špatné. Působení obou se v konečném důsledku obrátí na dobré; oni nemohou působit jinak, jak působí. Špatné je, že člověk, který je povolán na to, aby mezi nimi sjednal harmonii, jich nezná, a nechává se jimi doslova "vláčet jako v bezvědomí", namísto toho, aby je vědomě usměrňoval do správných kolejí a zužitkoval, proměnil na dobré.
Západ totiž stále mluví o svobodě, ale o svobodě v hospodářské, materiální oblasti, což je nesmysl. A Východ hlásá bratrství, ale bratrství v ideové, duchovní oblasti, což je také nesmysl. Svoboda je totiž pojem, který přísluší výlučně duchovní oblasti, svobodný může být duch, ne tělo. Svoboda ve fyzické oblasti nic neznamená, leda svévoli nebo právo silnějšího. Pokud se mluví o svobodě ve sféře výroby a rozdělování, konkrétní podoba toho je nakonec jen to, že jeden má "Svobodu" obírat toho druhého o peníze. Právě toho jsme teď všude svědky. Zde by byl namístě princip bratrství.
Ale mluvit o bratrstvu v oblasti ducha by byl zase obrovský omyl, protože lidé se svým duchovním jasem a původem liší jako hvězdy na nebi a snažit se házet lidi po duchovní stránce do jednoho pytle by znamenalo hodit Hitlera do jednoho pytle se svatým Františkem, Einsteina s učitelem fyziky na ZŠ; znamenalo by to "zglajchšaltovanie" a umrtvení duchovního života a tvorby.
Nejde zde tedy o to, že by jeden ze dvou - ekonomický nebo duchovní život - měl přijít zkrátka, že by člověk měl ignorovat duchovní svět nebo se odtahovat od pozemského - ale o to, aby obojí působilo na svém místě, tedy tam, kde má, a nepřekračovalo své kompetence tam, kde nemá, protože když nějaké dobro působí na místě, kam nepatří, stává se zlem.
Tak jako člověk má ducha, duši a tělo, tak i společenský organismus má ducha, duši a tělo. Tělo společnosti je výrobní sféra; duší jsou například právní, politické a informační instituce; a duchem hodnotový systém, kultura, morálka, náboženství a tvůrčí složka umění a vědy.
V první z těchto oblastí se má použít bratrstvo, v druhé rovnost a ve třetí svoboda. V oblasti materiálního zabezpečení má vládnout bratrství, před zákonem rovnost a v oblasti duchovní tvorby svoboda. ¹²⁾ Když se tyto pojmy a oblasti pletou, když se svoboda-rovnost-bratrství abstraktně proklamují, ale konkrétně aplikují v oblastech, kde nepatří, vrhá to společnost do zmatku.
Když se například pokoušíte uplatňovat rovnost v oblasti majetkové, vzniká z toho rovnostářství; a v oblasti ducha vyúsťuje do myšlenkové nesvobody.
Všude, kde naopak výrobní sféra zasahuje do oblasti duše, vzniká z toho korupce. Průmyslový, bankovní ani jiný kapitál nemá co zasahovat do zákonodárství nebo do šíření informací. Při tvorbě zákonů a v justici nelze pokukovat jedním okem na to, co si přeje kapitál, ani odstupňovávat rozsah jejich platnosti a dodržování pro některé vrstvy, které mají dost peněz, aby se ze zákonů "vykoupili". Zákon má dočinění výlučně s principem Spravedlnosti, ne s tím, kdo má kolik peněz. Když například nějaká instituce hodlá trvale poškozovat přírodní prostředí, nemůže se to řešit tím, že se jí vyměří roční pokuta, která se pak zase zaúčtuje pouze obyvatelům do daní nebo do prodejní ceny výrobků - ale jen tím, že se bude důsledně požadovat nepoškozování a uvedení prostředí do původního stavu.
Ani bankovní úředníci, jen z toho titulu, že pracují na vedoucích místech v bance, v žádném případě nemohou rozhodovat o tom, co se bude publikovat a co ne, která periodika a televizní programy budou financovat prostřednictvím reklam, půjček, dotací a které se nechají zaniknout, neboť informace má dočinění výlučně s principem pravdy a pravda nemá nic společného s tím, kdo na ni má a kdo nemá peníze!
I když se peněžní nebo politická sféra snaží zasahovat do oblasti duchovní tvorby, tato začíná upadat a odumírat. Když se například umění má řídit podle komerčního efektu, tak velmi rychle popře svůj vlastní smysl: povznášet masy z průměrnosti a nízkosti. ztrácí na kvalitě a stává se dekadentní. Podobný úpadek nastává i ve vědě, když se za hlavní smysl bádání po tajemstvích vesmíru pokládá jen čím rychlejší komercionalizace ve výrobě.
Nakonec když se do svobodné duchovní tvorby mísí politická sféra, jak to bylo za socialismu, když ne jen dělnická třída, ale i umění, hudba, matematika nebo fyzika musely být "třídní", je svobodný duch zase brzděn. Věda a umění mají dočinění výlučně s principem Pravdy a Krásna a s ničím jiným!

Vážené dámy a vážení pánové! Dokud nebudeme duchovními individualitami, každý s vlastním, samostatným smyslem pro Pravdu, Krásno a Dobro, budeme stále jen loutkami na nitkách jednou jedné, jednou druhé strany!
Střední Evropa má své vlastní poslání, svou roli, kterou za ni nemůže udělat nikdo druhý; ale tento úkol si musí nejprve uvědomit; pak najde svou ztracenou důstojnost a nenechá se převálcovat jednou fanatickou ideologií od východu a podruhé slepým kapitálem ze západu!
Ve Střední Evropě má jako mezi dvěma mlýnskými kameny gigantů Západu a Východu poprvé vzniknout duchovní individualita, duchovní člověk. Aby mohl vzniknout, je třeba, aby Evropa přijímala do sebe síly z obou stran. Pokud se však příliš jednostranně odevzdá těm silám, které přicházejí shora a z východu, dostane se sice do "duchovna", ale se ztrátou individuality, tj vznikne z toho nějaký druh rovnostářství. A pokud by se příliš jednostranně oddávala těm silám, které proudí ze země a ze západu, získá sice svobodu, ale ta "svoboda" bude pouze volností v hmotné oblasti, protože duchovní život zanikne.

I.

III.