Nejožehavějším, nejustálenějším problémem lidstva je život - běžné bytí a žití bez jakékoliv opravdové vize. Vize budoucnosti. Vize budoucnosti vzdálené, s přesahem nás samých. Bez myšlenek jen na sebe .
Popravdě máme na výběr z jakýchsi globálních či ekonomických cílů jež jsou pouze vyjádřením menšiny, která se pohybujíc v politicko-ekonomických kruzích - tuto představu diktuje a nutí ostatním. Tyto záchvěvy málokdy přesahují jednu lidskou generaci.
Tak je lidem prostírán stále stejný ošoupaný vzor: „Uděláme toto a toto a budeme se mít lépe! Kvalita života se ti zlepší!". Takto nabízené cíle jsou snad i „moderními" společnostmi považovány za vize. Dále vidí jen ti moudří a ti jenž „chtěli” prozřít.
Témata o budoucnosti žití - o tzv. zvyšování kvality života jsou nabízena automaticky vládnoucí vrstvou vždy když si vyžadují pozornost (pravidelně před volbami), leč stačí se ohlédnou zpět kde zůstaly sliby a nemusí to být dávnověk, a zjistíme „jak na tom doopravdy jsme”. Před jakousi revolucí a po ní.
Stačí otočit hlavu zpět, a jde se lépe vpřed.
Jakmile jde o nabídku cílů, kvalit či zlepšení života, že naprosté většině s podivem tato nerovnoměrnost postačuje, i když se k nim nedostane ani setina výsledků-v kapitalistické společnosti₌peněz, financí. A ještě dobrovolně podstoupí „omezení osobního lidství na pokraji zbědovanosti“. Z toho vyplývá, že pokud jde o materialisticko-ekonomickou vizi či cíl v budoucnosti prostého vůle, zájmu a prosazování veškeré společnosti, pak většina zůstává hluboko dole. Pakliže se počne většina společnosti přeci jen svým vlastním úsilím přibližovat, nasadí vládnoucí elita, vyvolení či zvolení laťku opět nahoru, aby dav neustrnul a počal plýtval marným úsilím k cestě nahoru a chudl o „vlastní nebezpečné přemýšlení neb osobní názor“. Co se jeví jako jeden nejsvobodnější krok člověka, který musí být okamžitě zlikvidován. Tak to bývá již po tisíce let.
Jak jednoduché. Dav sleduje další určený vyšší cíl, pro něj nekonečně vzdálený. Putuje se zavřenýma očima za hesly: „Bude líp!“
A zvolení vyvolení, kteří se bojí jen a jen lidského sjednocení a přemýšlení - cedí mezi zuby: „Ono to nějak dopadne“!

Jak může být vize vizí, když nám ji kdosi určuje uctívat?
Vize je světlo, které osvítí lhostejně sklopenou hlavu a ta vzhlédne k výšinám a dálavám.
Vize není cíl. Vize je přirozený směr, kam vzhlížet.
K cíli můžeš dorazit. Vizi však vnímáš před sebou.
Vizi poznáš podle toho, že ji nikdy nedohoníš.
Vize není pevný bod, kterého se můžeš dotknout, ale jas zastřený mlhovinou, jež musíš rozhánět chceš-li se dotknout jsoucna.
Vizi nemůžeš vymyslet. Sama se zhmotní snem lidí, kteří v ní věří.