VI.

Ten, kdo se pohrouží do cest, nezastaví. Vnímá varování nesprávných pěšin. Uhýbá nečisté směsici polidštěné přírody.
„Kam před čím odbočuješ?“
„Hle šlapeš do trusu!“
Však i trus kypí životem.

Není těžké postavit svůj příbytek pod košatým stromem, těžké bývá nadzvednout krov a uzřít otvor ke hvězdám. A hvězdy i ty nejmenší vidíme pouze z míst, kde necloní břímě. A hvězdy jsou horami.
Však ten komu se byť jen jednou zjevily před zraky, zasáhnou i duši i srdce. Obýval by poté i poušť. A hory má před očima tím naléhavěji. A nedá se z hor odejít. Pouze sestoupit. Sestoupit k jiné. K jiné hoře. Pouze k jiné. Projevené hory zasáhnou, svazují a zůstávají.
Hory jsou podobny ženám. Ženy se objeví, zasáhnou, svazují a sestoupí.To je to neuchopitelné tajemství vůní.
Nejsme služebníky na cizích postech, nýbrž vlastních a zříme na svoji slabost osobní přirozené síly. Podléháme poddanství na vlastní farmě. Jsme-li slaboši, uchylujeme se k formám, kde jsme vedeni.
OSOBNOSTI VŠAK DOKÁŽÍ SAMI ORAT, ZASÉVAT I SKLÍZET.

Osamělý tulák není tak sám jak se na vzdálený pohled jeví. Bezduché oči jej spatřují jako putující odcizenou postavičku, kymácející se kdesi dálavou, vytrhnutou odkudsi, chudou na pohled, bez přístřeší, stravy a pohodlného lože, odkázanou na vlídnost a nepohodlí větru a dešťů, mrazu a tropů.

Kam takový tulák dojde? Kam směřuje? Čím se stravuje a sytí? Čím se přikryje, a kde přečká noc? Avšak ty jenž toto zkoumáš optej se nejprv sebe: „ Čímpak tulákova mysl prochází?: v tomto obětování se. A opravdu je to obětování? Sobě? Lidem? Nebo svobodné volbě rozhodnutí?“

Jak vyřešíš odřeny a puchýře z cest na Tvých nohou? Novou obuví či chůzí naboso?
Čím si zakryješ chladnoucí tělo, když kabátu nemáš?

ČÍM VÍC CHODÍŠ - TÍM MÉNĚ JÍŠ!