I.

Stezka života mne nechala vystoupat do výšin hor. Zřím dolů do hlubin Země a Člověka, vidím shora jejich lásku a nenávist, všechno to dobro a zlo, odvěké i přítomné pravdy a lži.
To smysl života vytyčil moji horskou stezku, kdy mohu hledět k výšinám zapomenutých božích příbytků, a sklopím-li zrak do nížin zřím Člověka a jeho žití.

Všem živých bytostem, které jsou bytostmi, leč nemají zdání o tom. Bezcílně bloudí světem hor.

Jen člověku, který obětuje svoje pohodlí a podstoupí dobrovolnou námahu „Stezky hor“je dovoleno vzhlížet na svět shora - a uvidí svět ve své mnohostrannosti. Život není tak jednostranně prostý, jak o něm míníme - není tak jednoduchý, dobrý či zlý. Když nevíme o dobru, bereme si to zlé. Účelově nepřijímáme to dobré - namísto převzetí užitečného. Jen opakovaná námaha „Stezky hor“ přinese zralé plody.

Kdo je teď a tady spokojen a šťasten co mu do těchto chvil přinesl život, nechť odloží tyto stránky a vědomě prožívá své štěstí - vskutku pro takové šťastlivce je zbytečnou námahou nadále pokračovat. Kdyby dali bohové a zůstal bych zde jediným čtenářem. Věru pak bych i já byl zaplaven radostí , vida „Člověčí svět“ pevně stojící na místě, které mu náleží.